NA MINUTU S LADISLAVEM KUBÍČKEM

ze zápisků z exercicií vybrala Marie Svatošová (3. díl)

OSLOVUJI ?

_________________________________________

Předmluva

Milí čtenáři, u příležitosti čtvrtého výročí smrti P. Ladislava Kubíčka se vám do rukou dostává třetí, závěrečný díl trilogie, sestavené ze záznamů jeho exercicií z let 1976 – 2004. Tento svazek zcela volně navazuje na předchozí dva, vydané ve stejné edici, pod názvem Zapaluji? a Přitahuji? Ráda bych na tomto místě poděkovala účastníkům exercicií, kteří slova P. Ladislava věrně zachytili, po léta pečlivě uchovávali a velkoryse nabídli, když jsem po nich vyhlásila „celostátní pátrání“. V této knize totiž jen asi čtvrtina úvah pochází z mých vlastnoručních záznamů. Z ostatních zdrojů jsem použila jen ty, u kterých mohu zaručit autenticitu. V naprosté většině se jedná o doslovný přepis zvukového záznamu, leckdy technicky nedokonalého, ale srozumitelného. Zapůjčené heslovité písemné poznámky jsem si velmi ráda přečetla, ale v knize nepoužila, protože bych nerada P. Ladislavovi vložila do úst, co neřekl, nebo řekl trochu jinak. Děkuji čtenářům, kteří mě při psaní průběžně povzbuzovali a ujišťovali, že tahle práce má smysl. Děkuji také všem, kteří jakýmkoliv způsobem šíří poselství a odkaz P. Ladislava. Několikrát jsem na vlastní uši slyšela kněze z kazatelny citovat kapitolku z prvních dvou dílů. Přeji si, aby i třetí díl sloužil jako ty předchozí. I když je znám takřka zpaměti, nezevšedněly mi a určitě nikdy nezevšední. Používám je totiž zcela prakticky jako výborné zpovědní zrcadlo. Je nevyčerpatelné, nic nezkresluje, nic nenamlouvá a člověk se v něm dobře poznává. Někdy až moc dobře. A to je dobře. Marie Svatošová

Radost – specifický velikonoční dar

Legrace a radost není totéž. Opravdová radost je specifický velikonoční dar. Stojíme o něj? Velikonoční radost není záležitost povahová: Kristus nás nedělí na optimisty a pesimisty. Vstal z mrtvých proto, aby zvítězila Pravda a darovala nám radost. Nikoliv radost chvilkovou, ale trvalou. „Bože, ty jsi původce naší radosti, dej, ať naše velikonoční radost dozraje v radost věčnou“ – slyšíme ve velikonoční liturgii. Stačí nám radost poloviční? Proč člověk zpívá? Protože se vyvinul z kosa? A co lidové písně? Nejsou důkazem toho, že vytryskly ze srdce radostného? A co radostné aleluja? Mohlo vytrysknout z nějaké polovičatosti? A co já? Nevymlouvám se na všelijaká trápení, zklamání? V jakých okamžicích mi radost chybí? Co mi v ní brání? Může být ďábel radostný? Ďábel působí nejen zlo, ale i smutek, neklid, otrávenost, pomstychtivost a vše negativní, co je neslučitelné s pokojem a radostností Božího království. Nenaleťme mu!

Nežiji už já

„Za cokoliv budete prosit ve jménu mém, dám vám“ – jak to ale udělat, abych měl jistotu, že Kristus a já jsme se ztotožnili? To už nejsou jen slova. Toto sjednocení je podmínkou onoho „ve jménu mém“. Sv. Pavel říká: „Už nežiji já, žije ve mně Kristus“ – to je dokonalé sjednocení. Polovičatost tu nemá místo. Buď anebo. Nestačí jen něco „chtít“ ve jménu Kristově. Království Boží nezačíná smrtí, ale je tu už teď. Chci-li být jeho členem, musím přijmout i jeho ústavu. Tou je „spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém“. „Vezmi svůj kříž“ – vzít ho na sebe jen tak symbolicky by nám šlo. Ale vzít ho na sebe skutečně, to ne. „Vždyť není středověk. Vypadali bychom jako bílé vrány. Žijeme v jiné době,“ slýcháme. Kristus nechce, abychom žili jako ve středověku, nechce po nás žádné samoúčelné fakírské výkony. Chce, abychom žili tady a teď v naší „moderní době“ – ale jistě také nechce, abychom se jí nechali znásilnit.

Mohamedáni nás zahanbují

Chceme-li něco udělat pro budoucnost, musíme své křesťanství žít plně. Co je platné, že většina evropských států jsou státy křesťanské, když jejich křesťanství je formální a polovičaté. Mohamedáni nemají žádné problémy s porodností. Nevzpamatujeme-li se, Evropa se za čas stane mohamedánskou. Kdysi jsme ji zachránili bitvami, teď ji do rukou mohamedánů odevzdáme dobrovolně. Pán Bůh má řešení i té zdánlivě neřešitelné situace. Nedívá se na kvantitu, ale na kvalitu. Najde-li deset kvalitních věřících, ne polovičatých, odpustí celému městu. Často ohrnujeme nos nad ateisty a pokládáme se za dobré křesťany. Jsme jimi skutečně? Nežijeme své křesťanství setrvačností? Nemodlíme se jen když je nám zle? Jak vypadá moje modlitba, když se objeví nějaký kříž? Neprosíme hned, aby nám ho Bůh odňal? Jenže všechno, i ty naše obtíže, jsou součástí Božího plánu a ten kříž je tu k naší záchraně.

Zapři se, znamená ovládej se

Všechno se dá svést na něco, za co člověk nemůže. Vymlouváme se na dědičnost, na okolnosti, na bacily. Jen aby se člověk nemusel ovládat. Jak je to ďábelské. „Zapři se“ zní dnešnímu člověku archaicky, ale není to nic jiného než „ovládej se“. Jsi-li smutný, modli se. Svěř se Pánu Bohu. To ovšem předpokládá skutečný vztah. Modlitba nemůže být jen formalitou, ale skutečnou, upřímnou rozmluvou. S pomocí Boží člověk dokáže ovládnout nejen sám sebe, ale dokáže milovat i nepřátele. To už je výkon, který i z naší strany předpokládá úsilí. Vyžaduje značný sebezápor. Však taky není nutno nepřátele objímat, ale je nutno se za protivníky modlit. Nenaučíme-li děti ovládat se a zapírat se, pak se nedivme, že se mladí při prvních problémech rozvádějí. Polovičatost ve výchově se vymstí. Stěžujeme si, že děti jsou dnes líné. Od koho to odkoukaly? No přece od rodičů. Tak zařaďme sebezápor do svého denního programu a také do jídelníčku.

Věřit proti všem předpokladům

Demokracie může být názorově neutrální, ale nesmí být neutrální hodnotově! Mravní degenerací může lidstvo zahynout. Současná kultura smrti ohrožuje kulturu života. Muslimové říkají, že „nadešel útok víry“. My můžeme úpadek vedoucí ke smrti zastavit kvalitním duchovním životem. Tradiční nedělní křesťanství na to ovšem nestačí. Míjí svůj cíl a ztrácí oprávnění své existence. Ježíš v Nazaretě nemohl udělat žádný zázrak, protože tam nenašel víru. My svou vírou můžeme Boha „přinutit“, aby udělal zázrak. Věřit proti všem předpokladům! To platí i pro dnešní dobu. Bůh někdy nechává situaci dozrát tak, že je lidstvo – nebo i jednotlivý člověk – úplně na dně. Teprve pak zasahuje. Bůh čeká, až lidstvo uzná, že situace je lidsky neřešitelná a pak může zázračně zasáhnout on. Bůh není žádné „stolečku prostři se“. Bůh jako největší umělec počítá ve svém dramatu s naší aktivní účastí. Očekává od nás víru, která hory přenáší.

Nechat se vtáhnout do Boha

„Čím hlouběji je člověk vtahován do Boha, tím více musí vycházet do světa a vnášet tam božský život,“ říká sv. Edith Steinová. Je v pořádku, že se snažíme poznat Boha, ale vedle našeho úsilí tu je ještě ono „vtahování“. Je to on, kdo začíná, ne my. Bráníme-li se tomu vtahování, nemáme-li na něj čas, je to nejen naše provinění, ale zaděláváme si tím na spoustu zbytečných problémů a starostí. Necháme-li se vtáhnout do Boha, pak je taky nutno v tomto smyslu vycházet do světa a vnášet tam Božský život. To neznamená udřít se, ale přinášet cosi Božsky krásného. Jak mám vnášet Božský život do své rodiny, na pracoviště, k sousedům? Slovy asi těžko. Tak tedy mlčet? Vyžaduje to hodně času a zvláštní vědomosti? Vnášet Božský život může jen Bůh. Pro katolíka je liturgickým prvkem „vtahování a vnášení Božského života“ svaté přijímání. Bůh vtahuje do sebe nás, ne my Boha. Abychom mohli Boha vyzařovat, musíme ho mít v srdci. Neklást mu překážky.

Dělám, na co stačím

Jsme nástroje v ruce Boží. Co s námi chce udělat, ať si udělá. Když nám dal jen 24 hodin denně a jen jisté schopnosti, nechce po nás víc. Jsme služebníci, děláme jen to, co chce Pán. Nejsme ovšem pouze nějakými pasivními nástroji, jsme myslícími nástroji. Náš Pán od nás očekává, že budeme jeho přání uskutečňovat s nadšením. Buďme klidní a netrapme se tím, když něco nestihneme. Nechtějme upravovat Boží scénář. Za naší úzkostlivostí a starostlivostí se může skrývat pýcha. Projděme si svůj dosavadní život. Nebyl jsem lenivý nebo „chytřejší“ než Režisér? Udělat víc, než Pán chce, to je taky chyba. To ve scénáři nebylo. Režisér stojí za kulisami našeho života stále. Vždycky je ochoten dát nám jasné instrukce. Nespoléhám se jen na sebe? Stojím o jeho sílu a pomoc? Jaké předsevzetí do budoucna z toho vyvodím?

Oddanost srdce

„Každá opravdová modlitba je modlitbou celé církve. Každou modlitbou se v církvi něco děje, neboť je to Duch svatý, který v každé duši za nás prosí,“ tvrdí sv. Edith Steinová. V modlitbě církve nejde ani tak o slova, jako o oddanost. Nejvyšším stupněm modlitby je oddanost srdce. Modlitba breviáře – denní modlitba církve – od nás vyžaduje čas, věrnost, oddanost. Bůh nám naši oddanost určitě velkoryse oplatí. „Duše, které dospěly až k naprosté oddanosti, jsou srdcem církve,“ dodává Edith. I my můžeme být srdcem církve, bude-li opravdová modlitba naším prvořadým úkolem. Naopak můžeme být pro církev přítěží, maříme-li příliš mnoho času věcmi druhořadými. Vykládat o modlitbě je ztrátou času. Musíme se učit s Bohem rozmlouvat. Rozmluva pak přechází v oddanost, v poslušnost. Je nutno se distancovat od svých sobeckých zájmů a soukromých problémů, od svého „já“ se dostat dál. Mít na mysli celou církev.

Naučit se čekat

My se upřímně snažíme rozpoznat Boží vůli, ledacos i správně tušíme a slyšíme, ale neumíme čekat. Myslíme, že se všechno musí uskutečnit honem. Ale všechno má svůj čas. I svatá Edith Steinová přiznává, že jí „čekání hořklo,“ když v letech 1922 – 1936 musela čekat na vstup do kláštera. Paradoxně to byl její úhlavní nepřítel Hitler, který ji později zlikvidoval, kdo zařídil, aby se do kláštera, kam ji dříve kněží nechtěli pustit, dostala. „Toužím mít účast na Kristově utrpení,“ píše Edith, a zase je to Hitler, který jí to umožnil – nikoliv kněží, kteří se ji snažili v klášteře ukrýt a zachránit. Bůh někdy používá k naplnění svých záměrů i naše a své nepřátele, dokonce i naše hříchy. Vidím ve svém životě řízení Boží? Dávám k němu předem souhlas? Bůh nedělá nic fádního. I ty loutky na vedoucích místech, na které tak nadáváme, hrají v dobrodružném Božím plánu svou důležitou roli. Jen se musíme naučit trpělivě čekat a nic svým rozoumkem neuspěchávat.

Zkouška pokory

Svůj přechod z vědeckého světa do kláštera nazvala filozofka a vysokoškolská učitelka Edith Steinová „pokorným sestoupením do poníženosti“. Čekalo ji tam mnoho trpkého ponížení, ale snášela to s humorem. Dávala si pozor, aby nedala najevo převahu svého ducha. V této škole pokory se jí moc hodilo, že byla manuálně nešikovná – alespoň v něčem nevynikala nad druhými. Příležitost následovat skrytý život Služebnice Páně, pokládala za velkou milost. Zkoušky pokory si vymýšlet nemusela a ani my si je vymýšlet nemusíme. Jsou součástí plánu našeho Trenéra. Proto nenaříkejme, nekritizujme, nedomáhejme se věčně dodržování lidských práv, ale berme takovou příležitost jako zkoušku pokory. Maria žila třicet let v Nazaretě a nelišila se od ostatních. Když jí celé příbuzenstvo vytýkalo, že jim Ježíš dělá ostudu, když ho označili za blázna, Maria mlčela. Ke všem pokořením mlčela, ale nečinná nebyla. Věděla, že i ta jsou součástí vykupitelského poslání Kristova.

Duše ženy – velká a tichá

Edith Steinová měla o obrazu ženy konkrétní představu – duše ženy má být velká a tichá, vroucí a jasná. Nejde o jednotlivé vlastnosti, ale o celkový stav duše. Je to ideál, kterého nelze docílit jen vůlí. Je nutno se otevřít milosti. Celou duši vložit do Božích rukou a chtít přijmout tvar, jaký nám chce Bůh vtisknout. Velká a zároveň tichá, bez egoismu a pýchy – už jen v té spojitosti spočívá úžasná kvalita! Čím je tak velká? Těmi hodnotami, které jí dá Bůh. Je nutno spolupracovat – nechat ty hodnoty vyrůst, pěstovat je, nenechat je zakrnět, nenechat se ušlápnout denními starostmi nebo vnější aktivitou. Některé ženy nevyužívají ani mateřskou dovolenou nebo přesluhují v důchodovém věku. Pak jsou unavené, vzteklé a hysterické. To není dobou. To si děláme sami. Bůh dal ženě speciální ženské hřivny a právě v tom je její velikost. Jak to spojit s tou tichostí? Jako Panna Maria – ta dovedla být tichá a velká pod křížem, i pak ve službě Janovi.

Duše ženy – vroucí a jasná

Citový základ ženské duše bezpečně existuje, s tím souhlasí i ateističtí psychologové. V plánu Božím je ztvárnění tohoto základu. Jde o to, aby se citová základna neprojevovala jen v uplakaných scénách v kině nebo v nadšeném vzplanutí při zamilování se. A také aby se nevymkla rozumu a patologicky nepřesmykla v hysterii. Nepěstuje-li si žena rovnováhu mezi citem, rozumem a vůlí, vzniká z toho hysterie. Naopak zušlechtění a harmonické zaměření k plnění poslání ženy, to je naplnění výrazu „vroucí“. Souvisí to i s mateřským posláním ženy, včetně mateřství duchovního. Znamená to vnášet zušlechtěnou citovou složku do prostředí kolem sebe. Co si představit pod pojmem „jasná duše“? Jejím opakem je otrávenost, zádumčivost, nejrůznější kazy osobnosti, projevující se ve vystupování a v jednání. Je potřeba Bohem dané vlastnosti duše v sobě odkrýt, zušlechtit a nechat zazářit. Udělat všechno pro to, aby se staly trvalou součástí osobnosti.

Žena a smysl pro lásku

Pavel VI. uvádí jako jednu z výrazných vlastností ženské duše její smysl pro lásku. Opravdová láska se vrcholně projeví v oběti a sebezapření. Tady už spolupůsobí i síla vůle. Zatímco cit touží po odezvě, obětavá láska je ochotna se požitku vzdát. Vzorem nám je láska Kristova na kříži. Láska je záležitostí vůle, nikoliv emocí. Dovede tvořit, zachraňovat. U ženy je to odůvodnitelné jejím mateřstvím. Žena je přirozeně ochotna obětovat se pro své dítě. Žijeme ve světě materialismu. Žena by se měla ptát: Jak se v materiálním světě projevuje moje láska? Ochotou k oběti? Nepřevládá u mě složka citová? Hraje svou úlohu moje vůle? Nečekám za lásku odměnu? Jsem ochotna pro Boží zájmy obětovat i život? Je tato hřivna lásky v mé duši čímsi oblažujícím? Uvědomuji si, že obětavou láskou participuji na lásce Kristově, na jeho vykupitelském poslání? Jsem ochotna nabídnout obětavou lásku i jako smír za sobectví jiných žen?

Žena a smysl pro duchovní život

Pavel VI. o ženách tvrdí, že mají zvláštní hřivnu – smysl pro duchovní život. Všude v kostelech je víc žen, než mužů. To není jejich koníček, je to úkol, který nepochybně souvisí s mateřským posláním. Bůh chce, aby dítě mělo zaručeno vedení k duchovnímu životu. Hřivny nedostáváme pro své potěšení, ale aby sloužily druhým. Jaký je to hřích, když mámy přivedou dítě na svět, s bídou ho odkojí a pak strčí do jeslí. A co duchovní život? Pro jistotu jim „nebudou plést hlavu“. Děti ale mají nárok na setkání s Kristem už v útlém věku. Zodpovědná je za to především matka. V duchovním životě musí působit příklad, přelévání energie lásky a duchovního života. Kdo chce vychovávat, musí sám duchovně žít. Na jaké úrovni je můj duchovní život? Nestagnuji? Mohu být dál? Proč nejsem? Duchu svatý, co mi radíš? Jak mohu zkvalitnit svůj duchovní život?

Žena a smysl pro krásu

Smysl pro krásu je hřivna typicky ženská. Muž o krásu své ženy stojí, ale žena je povolána, aby krásu do života vnášela. I tato hřivna souvisí s mateřským posláním. Dítě vnímá krásu přírody, pohádek – a to všechno ho vychovává víc, než slova nebo tresty. V technické a vědecké době má krása zvlášť velký význam. Bez ní se život stává nelidským. Ovládá-li nás technika a ekonomika, smysl pro krásu se ztrácí. Na hrob se dáme papírové kytky, aby jsme tam nemuseli chodit – a ono to zatím otupuje náš smysl pro krásu. Posláním křesťanské ženy je uplatňovat krásu i na svém těle, i na svých ozdobách. Nepůsobit výstředně, ani odpudivě, umět to sladit s módou, ale tak, aby to odpovídalo představě Boží. Žena je zodpovědná i za krásu prostředí – domácnosti, pracoviště – to musí být její vizitkou. Nesmí to však přejít do extrému – přepychové zařízení, leštění a gruntování. Ale především jde o krásu duše – ta pak mluví sama za sebe. Co není uvnitř, nelze dát druhým.

Bdělost a připravenost

Známe dobře podobenství o pannách moudrých a pannách pošetilých. Jedny byly lhostejné, druhé bdělé. Ale usnuly všechny. Ty bdělé však měly lampy hořící. Byly připravené. Ostatním chyběl olej a při příchodu ženicha je stihl přísný trest – zavřené dveře na svatbu. To byl tak těžký hřích? Vždyť to byly družičky, ne žádné prostitutky. A on je na svatbu nepustí. Jestli je svatba nebeské království, bdělé družičky šly do nebe. Lhostejné bychom asi poslali do očistce, jenže o něm tam není ani slovo. Zdůrazňuje se bdělost, přemýšlení. A to je krásné. Přemýšlet, jestli nemá ženich v plánu třeba nějakou zkoušku věrnosti. Být připraven na jeho příchod kdykoliv. Podívejme se do srdce, kde máme lampy a kde je energie Boží lásky, jestli naše lampa hoří, jestli jen nedoutná. Strach a nesvoboda může oheň udusit.

Život se vyznačuje růstem

Když dítě neroste, znamená to, že je nemocné. Když přestane růst strom, víme, že je někde chyba. Tudíž i náš duchovní život se musí projevit jako každý jiný život – růstem. Jinak by to nebyl život, ale živoření. Nestačí jen jíst, spát a dýchat – to je život biologický. Jak vypadá můj duchovní život? Není to pouhé živoření? Setrvačnost? Pouhé plnění povinností? Kdyby tohle stačilo k životu, nemusel by Kristus přijít na svět. Nestačí jen nekrást, nezabíjet a plnit své povinnosti. Bůh poslal svého Syna, abychom žili, ne abychom živořili. A je-li život totéž co láska, pak musíme láskou hořet, abychom rostli. Mám-li hořet láskou, musím ji i rozdávat a to musí lidé kolem mě jasně poznat. Cítí se lidé vedle mě lépe než před rokem? Než před pěti roky? Vidí na mně nějaký růst?

Není bohoslužba jako bohoslužba

I pohané měli své bohoslužby. Oběť, dar je možno přinášet z různých pohnutek. Může to být ze strachu, může to být z lásky. Křesťanskou bohoslužbou je mše svatá. Kristus nás výslovně zve ke své zvláštní oběti „to čiňte na mou památku“. Je to bohoslužba tak jedinečná, že by byla škoda prožívat ji povrchně, jen ze zvyku, pouze z povinnosti, nebo si do kostela jít jen zazpívat, případně kritizovat faráře. Někdy nám v kostele vadí, že je tam málo lidí, jindy zase moc, vadí nám zpěváci, nesedí nám varhaník atd. Když Ježíš říká apoštolům „nevíte, s jakou touhou jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka“, netýká se to jen jeho dvanácti učedníků. Týká se to i nás. Ježíš touží prožít tuto večeři i s námi. Je to jeho touha, jeho výslovné přání. Bůh nám znovu dává svého Syna k dispozici. Buďme si toho vědomi a chovejme se podle toho. A hned na začátku mše svaté složme všechny své hříchy. Litujme jich radši víc, než míň.

Pokoj vám

Co si představujeme pod pojmem pokoj Boží? Je to dar. Ale je to i energie. „Bude-li tam někdo hoden pokoje, váš pokoj přejde na něj, nebude-li, váš pokoj se vrátí k vám,“ říká Ježíš apoštolům. Z toho vyplývá, že pokoj je něco, co cestuje, co se pohybuje, co se dá předávat a rozdávat. Je pochopitelné, že nemůžeme rozdávat něco, co sami nemáme. Energie se vyčerpává. Svět z nás pokoj vysává – tím víc se ho musíme snažit čerpat. Jak? Častým svatým přijímáním, pokud možno denní účastí na mši svaté a intenzivnější modlitbou. Dříve lidé nebyli tolik světem vysáváni jako dnes. Dnes je proto doslova životně nutné čerpat pokoj ze Zdroje. Pokoj je naší výsadou, ale i úkolem a zodpovědností. Nemáme ho pro sebe, jsme povinni ho předat každému, s kým se setkáme, vnést ho do každého domu. Svět trpí nedostatkem pokoje naší vinou – nejen vinou anarchistů nebo teroristů. My křesťané jsme za to zodpovědni.

Neklid světa a my

Neklid světa se může přenést i na nás, jestliže svou víru prožíváme jen jako cosi citového. Není pravda, že dnes každý musí být nervózní. Je-li křesťan neklidný a nervózní, je to jeho hřích. Jaký? Nevykonal, co měl vykonat – nešířil pokoj! Nemusí nás být nadpoloviční většina, abychom měli převahu. Světlo svítí bez ohledu na množství tmy kolem. I jediná žárovka ve tmě svítí. Jsme solí a kvasem. Nezáleží na množství, ale na kvalitě. Jsem klidný? Jsem vyrovnaný? Ovládá mé srdce pokoj? Vyzařuje ze mě? Jsem klidný jen někdy? Kdy, kým nebo čím se nechávám vykolejit? Nevymlouvám se na povahu? Jak docílit, abych byl klidnější? Abych měl takový náboj klidu, že bych ho mohl rozdávat? Kvůli desítce spravedlivých chce Bůh dát světu svůj pokoj. Kvůli desítce nespravedlivých mu ho naopak dát nemůže. Ke které desítce patřím já?

Radost v Duchu svatém

„V té chvíli zajásal v Duchu svatém – velebím tě, Otče, že jsi skryl tyto věci….“ Radost v Duchu svatém není jen emoce, ale opravdová radost. „Toto jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby se naplnila.“ Ti, kdo převzali Krista do všech důsledků, převzali ho i s radostí. Svatý Petr mluví ze zkušenosti, když nám slibuje „budete pak jásat nevýslovnou a zářivou radostí“. Svatý Augustin dosvědčuje, že našel „překypující radost“ – našel ji po třiatřicetiletém hledání po hospodách a mezi děvkami. Hledal a našel. Nemocným k radosti nepomohou sedativa, ale pomoci jim můžeme my. Je to naše ostuda, když u nás sílu a radost nenajdou a jdou ji hledat k sektářům. Tady se nedá nic předstírat. Není-li v nás radost, nemůžeme ji rozdávat. Je můj duchovní život radostný? Neodradil jsem svým smutkem někoho od křesťanství? Nespokojuji se s polovičatostí? Zpívám s Marií Magnificat?

Hříchy proti Duchu svatému

Křesťan, který nestojí o Ducha svatého je pohoršením; hřeší, šíří kolem sebe nepokoj a odrazuje druhé. Svět nepotřebuje doutnající knot! Z evangelia víme, že všechny hříchy nám budou odpuštěny, s výjimkou hříchů proti Duchu svatému. I když tam nikde není přesná definice těchto hříchů, jistě tušíme, co je to za hrůzu. Definovat hřích proti Duchu svatému se pokusil svatý Augustin – „je to zatvrzelost srdce až do konce života, pro kterou se člověk zpěčuje přijmout odpuštění“. Zásadně odmítat Ducha svatého je horší než rouhání. Duch svatý je vášeň, kterou je zaujat Bůh sám sebou. Člověk se na ni musí naladit, musí se jí nechat uchvátit. Duch je život – nestojíme-li o něj, odumřeme. Maria je nám vzorem i tady. „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“ – to stačilo. Všechno ostatní si už zařídil Duch svatý sám. Je to tak těžké?

Dva druhy starých lidí

Psychiatři se shodují, že nejrozšířenější neurózou v dnešním světě je existencionální frustrace, neuróza ze ztráty smyslu života. Znám já smysl svého života? Pokud ano, je to velký dar. Stáří člověka, který tento dar nemá, je trapné a kruté. Ve svém okolí můžeme běžně pozorovat dva druhy starých lidí. Ti, kteří žili jen pro práci, jen pro zábavu a nyní to ztratili, jsou čím dál smutnější, otrávenější a nespokojenější. Opravdový křesťan se od nich musí nápadně lišit. Protože zná smysl svého života a na náhody nevěří, je s přibývajícím věkem a blížícím se cílem, čím dál radostnější. Co já? Neplácám se někde mezi tím? Kde je příčina mého neklidu? Netrápím se, že už nejsem tak mladý, výkonný, hezký a uznávaný jako dřív? Nevyváží-li v naší mysli všechny tyto nedostatky ten jeden velký klad, pochopení smyslu života, usvědčuje nás to z nákazy materialistickým ateismem. To je nutno dát do pořádku.

Zármutek jako hřích

Tak jako radost dovede léčit, dovede zármutek zahubit, způsobit smrt. Zármutek je nedostatek radosti, je to jed, nemoc, epidemie, která se šíří. Je-li zármutek zaviněný, stává se hříchem. Skleróza ověřuje kvalitu člověka – co v mládí svádíme na povahu, na náladu, to časem zakoření, stane se stereotypem a ve stáří se už nedá překonat. Je to nezvratné a stává se to chorobou, třeba senilní depresí. Stejně tak s podezřívavostí – větří-li někdo hned v každém nepřítele a podrazníka, je z něho ve stáří kverulant. Takový člověk je nejen nešťastný sám, ale šíří to a udržuje kolem sebe nespokojenost. Příčina je v tom, že se v mládí nenaučil zpytovat svědomí a hledat chyby na sobě a ne na druhých. Stejně jako láska, je i radost projevem vůle. Tu je nutno soustavně pěstovat. Seneca říká: „Je nutno se učit radovat. Radování je vážná záležitost.“ Výchova k radosti musí být součástí pedagogiky.

Vidí-li to politik, tím spíše my

„Jestliže se lidstvo neobrátí, dojde k druhé, a horší válce,“ varuje v roce 1917 Panna Maria ve Fatimě. Jak nápadná je to shoda s varováním vysloveným prezidentem Václavem Havlem. Tento politik se v roce 1994 zamýšlel při jedné přednášce v Americe nad příčinami krize ve světě a nebál se je pojmenovat: mravní relativismus, ateismus, popření jakékoliv spirituality, pyšné pohrdání vším nadosobním, rozklad v důsledku krize autority, nedostatek solidarity, sobecký kult osobního nebo skupinového hmotného prospěchu, absence víry ve vyšší řád věcí či prostě expanzionismus a racionalismus soudobé technické civilizace. Havel v podstatě jen vyjmenovává důsledky dědičného hříchu. Vidí-li je politik, tím spíše je musíme vidět my. Položme si otázku: Jak dalece jsme nakaženi touto chorobou lidstva? Satan chce zničit celou planetu především ve smyslu mravním. Zkáza hrozí celé civilizaci. Ptejme se konkrétně: Čím já přispěji k její záchraně?

Klíč k záchraně globální civilizace

Z dějepisu známe civilizace, které zanikly. Římská říše je jedním příkladem za všechny. Chce-li současná společnost přežít, musí nutně najít své transcendentální kořeny a zdroje. Musí se vrátit k Desateru, musí se vrátit ke Kristu. Současný člověk ztratil kotvu – jediný zdroj sebeúcty. Musí obnovit úctu k onomu nehmotnému řádu, který není jen nad námi, ale také v nás a mezi námi. Tam je zdroj úcty k sobě a k druhým. Klíčem k záchraně globální civilizace je kritická sebereflexe a důsledné respektování Božího řádu. To pochopitelně nemůžeme očekávat od masy. Ta to neudělá. Musí to udělat hrstka věrných, která zůstala pod křížem. Jsme-li tou hrstkou věrných právě my, je na nás, abychom zbytku světa ukázali, že svět lásky, svět řádu, svět spravedlnosti nepřestal existovat. Třetí tisíciletí buď bude tisíciletím lásky, nebo nebude vůbec.

Otevírat oči, uši a srdce duší svěřených

Každý má ve svém okolí duše svěřené. V rodině, v zaměstnání, v sousedství, ve farnosti. Je naší povinností pomáhat jim otevírat oči, uši a srdce. Nepodlehněme pokušení je jen kritizovat. Při hlubším zamyšlení nad sebou můžeme odhalit, co jsme si dosud nepřiznali. Co když onen kritizovaný světový mravní relativismus je jen důsledkem mravního relativismu našeho? Ten lze vidět nejen u „pokrokových“ teologů, odmítajících například poslušnost papeži, ale i u některých praktikujících katolíků. Jejich liberální názory na svátost smíření nebo umělé potraty jsou zarážející. Aby své postoje člověk zrevidoval, dopustí Bůh třeba rakovinu. To je konkrétní výzva k obrácení. Tito lidé mají pořád ještě jasnou mysl. Bůh chce, aby se nad sebou zamysleli a domysleli, co a jak. A ti kolem jsou tu proto, aby jim pomohli do nebeského království, pro něž jsou všichni stvořeni. Spíše než slova je mnohdy osloví a povzbudí úsměv, pohlazení, soucit, pochopení, spoluúčast.

Dědičný hřích je skutečností

Kolikrát jsme už slyšeli, že člověk je stvořen k obrazu Božímu. Zkusme to konečně vzít vážně. Zkusme to přijmout jako model – že to tak opravdu je – zkusme se dívat na sebe i na druhé lidi jako na umělecké dílo Boží a uvědomme si tu úžasnou skutečnost: příbuznost mezi Bohem a tvorem, kterému říkáme člověk. Máme všechny předpoklady v sobě pod vedením Božím ten zamýšlený Boží obraz dotvořit. Jenže člověk se už v ráji nechal svést: „Budete jako Bohové, je to snadné, stačí si jen kousnout…“ A v celých dějinách se to stále opakuje. Člověk místo toho, aby správně užíval všechno, co dostal, to sobecky zneužívá ke svému požitkářství – pokud možno bez práce, bez námahy a tvoření. Tím odmítá plán Boží, poslušnost i důstojnost tvůrčí spolupráce s Bohem. Se ztrátou autority logicky souvisí ztráta úcty k zákonům. Neposlušností se určitě prohřešil každý. Pýchou se určitě prohřešil každý. Dědičný hřích je skutečností.

Dorůst do plnosti Kristovy

Kristus je Bůh a zároveň ideální člověk. Stal se nám podobným ve všem kromě hříchu. Stal se člověkem, abychom se my mohli stát adoptivními syny Božími. Chce naši víru a lásku, chce, abychom se mu otevřeli a nechali se jím vést, chce se v nás zabydlet. Nežádá od nás nějaká jogínská či fakírská cvičení, respektuje naši svobodu. Ví přesně, co po nás může chtít, tak se nebojme svobodně se mu dát k dispozici. Jakmile svůj souhlas vyslovíme, má plnou moc uskutečňovat s námi své plány. Člověk slabé víry se z obavy, že by Bůh po něm chtěl nemožné, bojí tento souhlas dát. Je zde nutná víra, že se odevzdávám Bohu, který je mým Otcem, mým Přítelem, tím, kdo chce mé dobro. Nelze zůstat na poloviční cestě. Souhlas musí být plný a nepodmíněný – musí zahrnovat i souhlas se způsobem smrti, který mi Bůh připravil. Žádné „ale“. Vyžaduje to kvalitní víru a lásku – „milovat Boha ze vší síly své“ – pak to všechno musí klapat.

Velký nástroj milosrdenství Božího

Gynekolog, který dělal potraty a později konvertoval a stal se františkánem, umíral na rakovinu. Na smrtelné posteli nenaříkal, ale děkoval: „Jsem rád, že mohu svému Pánu taky něco obětovat.“ Romain Rolland píše: „V tomto věku zbabělců, kteří se před bolestí třesou, je vztah křesťana k bolesti zvlášť důležitý. Odvažme se bolesti pohlédnout do tváře a poklonit se jí. Jen ten, kdo ji okusil, zná hodnotu života a odchodu z něj.“ Ani jediná minuta utrpení není marná. Kolik zla je tím neutralizováno, kolik duší je zachráněno! V tomto smyslu lze mluvit i o kosmické spravedlnosti. Každá naše bolest nebo slza je hodnota, zaregistrovaná v nebeské bance, která to dovede s bohatými úroky převést tam, kde to Kristovo tělo (církev) nejvíc potřebuje. Modlitbou, láskou a obětavostí se kdykoliv můžeme spojit s touto nebeskou centrálou, s anděly strážnými, i se všemi světci. A nese-li křesťan kříž i za ty druhé, to už je veliký spolupracovník Boží!

Chronicky nemocní nám zůstávají

Každá nemoc má svůj vyšší smysl, který je důležitější, než vědecké vysvětlení příčiny choroby. Je-li vůlí Boží uzdravení, určitě s ní budeme spolupracovat a uděláme pro to co se dá. Ale i ten, kdo se uzdravit nemá, je pro nás trpící Kristus, má pro nás stejnou hodnotu jako on. Chronicky nemocní nám, křesťanům, často zůstávají v péči, protože ti druzí si s nimi nevědí rady. Neumí jim pomáhat nést kříž. Nedovedou jim pomoci pochopit, že kříž je nutný třeba k záchraně jejich dětí, k nápravě jejich chyb. Někdo jim to říct musí. Je ale nutno umět to říct s láskou a přesvědčivě, aby to vedlo k pokání. Nejprve získat důvěru nemocného, aby se nám otevřel a byl ochoten to, co mu s láskou taktně naznačíme, přijmout a přemýšlet o tom. Jedná se o jeho bytí či nebytí po celou věčnost. Je to naše výsada, že můžeme být spolupracovníky Božími a spolu s anděly smíme nemocného doprovázet. Nezapomínejme v těchto situacích kontaktovat anděla strážného – svého i pacientova.

Když boj o duši vrcholí

Zkušenosti s umírajícími jsou jedny z nejcennějších zážitků zdravotníků, jestliže pomohli nemocnému hezky umřít. Smrt není záležitost vteřiny, ale proces trvající několik minut. Moci asistovat při smrti člověka je výsadou a povinností pomáhat nejen tělu, ale i duši. Ve chvíli, kdy selhává resuscitace, a zdravotníci rezignují, boj o duši právě vrcholí! Jde o všechno. Denně umírají lidé na smrt nepřipravení, například při autonehodách. Účast křesťana a jeho modlitba je tam tím víc důležitá. Pomáhat bližnímu dobře umřít, dobře zahrát vrcholný akord, je největší dobrý skutek, který lze udělat. Je to obšťastňující zážitek. Ono se nám to vrátí. I my budeme jednou umírat. Možná nám pak víc pomohou ti, kterým jsme pomohli my, než naši vyděšení příbuzní. Je jistě dobré, mohou-li být u umírajícího jeho nejbližší. Ti se ale většinou bojí smrti víc, než on sám. Je nutné je předem vychovávat, aby si uvědomili, že tu jde o něco velikého a jejich přítomnost je důležitá.

Malá mystika

Vedle velké mystiky existuje i „malá mystika“, každému dosažitelná. Není to nic jiného, než intenzívně prožívaná křesťanská víra, naplněné lidství. To musí být programem každého z nás. Jde o poznání Boha nikoliv z knih, ale ze zkušenosti. Mystik nemusí prožívat extatické stavy. Je to člověk, který si vypěstoval smysl pro život s Bohem, a jeho víra se stala díky lásce průzračnou. K tomu nepotřebuje teologickou fakultu, ale prostotu, pokoru a postoj dítěte. Lidská slova tu nedostačují, protože láska a hlubší vztah k Bohu jsou slovy nevyjádřitelné. Zde se už ocitáme za hranicí našeho trojrozměrného světa a časoprostoru. Je to vztah, znalost Boha ze zkušenosti, dar vnímání a prožívání srdcem. To může pochopit jen ten, kdo dokáže překročit své vlastní logické myšlení. Něco o tom vědí lidé, kteří přežili klinickou smrt. V ní člověk přestává vnímat rozumem a začíná vnímat srdcem. Nedovedou ani slovy popsat barvy a krásu, kterou viděli.

Krása vztahu důvěry k Bohu

Mystik musí stále zůstávat nohama na zemi, vztah k Bohu musí být vztahem celého člověka, jeho těla i duše. To mu ale nebrání vnímat a prožívat krásu tohoto vztahu. Už sám smysl pro krásu je jakýmsi přechodem k mystické zkušenosti. Krása jako estetický proces tvoří spojující můstek mezi zkušeností všední a zkušeností mystickou. Nebojme se prožívat krásu všude kolem sebe, zvláště pak krásu vztahu k Pánu Bohu. Nevadí, že nás budou druzí tupit a nazývat fantasty. Ta krása za to stojí. Stejně jako důvěra pramenící z lásky formuje vztahy mezi lidmi, formuje stejně i náš vztah k Bohu. Nestačí Boha studovat, je nutno mít k němu vztah důvěry. Bohu nestačí, že v něho věříme, On chce, abychom ho měli rádi. Nepromarněme život neustálým dokazováním existence Boží, je potřeba ho milovat, důvěřovat mu! Teprve až budeme lásku k Bohu prožívat celým srdcem, můžeme se dostat ke kráse mystiky. Mystik se modlí srdcem!

Úkol prarodičů

Vnoučata potřebují laskavou a radostnou babičku a dědu, kteří by doplňovali přísnou a někdy i nervózní výchovu rodičovskou. Ve stáří je to náš hlavní výchovný prostředek. A čím je svět lidí středního věku uštvanější a bezvýchodnější, tím víc to musíme my starší vyrovnávat důvěrou v Boží plány. Ty nakonec zvítězí. Je nutno mít v srdci Krista celého a ne jenom nějakou tradici. Radost nelze předstírat. Jsme-li jí naplněni, není možné, aby z nás nevyzařovala. Schopnost radovat se musí být typickou vlastností křesťana-důchodce. Hezký příklad máme v Babičce Boženy Němcové. A s věkem nám důvodů k radosti přibývá. V osmdesáti jsme už byli zahrnuti větším množstvím darů než ve dvaceti. Proto i naše vděčnost musí rok od roku růst a s ní i radost. Od ní nás nemohou odvést ani překážky a utrpení, protože „radujte se a jásejte, když vás budou pronásledovat a tupit, neboť máte hojnou odměnu v nebesích“.

Příbuznost mezi člověkem a Bohem

Je možné, aby se člověk vyvinul nezávisle na Bohu a měl stejné vlastnosti jako Bůh? Dobro, pravda, krása – to jsou vlastnosti Boží. Smysl pro krásu měli už naši dávní předci. Jistě: neměli naše nablýskaná auta, je ovšem otázkou, jestli je náš smysl pro krásu vývojově dokonalejší, než byl ten jejich. Pravěké umění není žádná pornografie, ale umělecké kresby ze života zvířat, z přírody. Proč to ti lidé dělali? Byli to primitivové schopní jen lovu? Není to důkaz, že člověk měl vždycky smysl pro krásu i pro poctivou kvalitní práci? Člověk – i ten tzv. primitivní – je odjakživa uměleckým Božím dílem, inteligentním tvorem a ne nějakou poloopicí. Podrobnosti, zda bylo dřív vejce, nebo slepice a jestli lidstvo prochází nějakým vývojem, ponechejme vědcům, jen ať to klidně dál zkoumají. My buďme vděčni za poznání, že jsme milované děti Boží, Boží přátelé, buďme radostní. Máme k tomu dost pádných důvodů.

Snoubenci, měsíc na to nestačí

Hnací silou našeho jednání musí být láska. Tu nenajdeme v hmotě, nenajdeme ji ani u zvířat. Co se u nich nazývá láskou, je pouze pud. Kvočna se stará o kuřata z pudu, ne z lásky. Je-li motivem našeho jednání láska – manželská, přátelská, rodičovská – určitě nejde o vztah pudový. Pocházíme z ateliéru Božího. Naší základní povinností je žít láskou a ne penězi, sobectvím, rozkoší. Jenže, co je láska? Všichni o ní mluví. Pravá láska chce dobro druhého, je ochotna se pro něj obětovat. Sobecká láska nikdy nevydrží, protože není pravá. Trvá, dokud jí ten druhý dělá dobře, obdarovává ji, poklonkuje – a jakmile přestane, je po lásce. Pravá láska je ochotna se zapřít a odpouštět. Pravá láska bolí, když druhý nežije dobře a není lásky hoden. Taková je i láska Kristova. „Jak se pravá láska pozná?“ ptají se často snoubenci. Jak? Musí se čekat, život přináší zkoušky a v nich se ukáže. Měsíc na to nestačí.

Církev se nevyvinula

Církev se nevyvinula, založil ji Kristus a Petra – slabocha – ustanovil prvním papežem. Nepadlo tam ani slovo o majetku. Petr žádný neměl. Církev je postavená na skále a mocnosti pekel ji nepřemohou – to je její ústava. Vždy bude solí v očích satanových a ten na ni nepřestane dorážet. „Běžte do celého světa, učte, křtěte, já jsem s vámi až do skonání světa,“ slíbil Kristus a my jsme důkazem, že se nemýlil. Jako její hlava doprovází církev dějinami. A že přijdou krize a pronásledování, to řekl hned na začátku. Jsme tady, i když Marx před 150 lety „vědecky“ předpovídal, že za 100 let už žádné náboženství nebude. Naši prognostici se bojí podívat na situaci za dvacet let. Kristus se nebojí podívat dvě tisíciletí dopředu. Netají se tím, že i tady budou boje, překážky, nepřátelství, ale ujišťuje nás, že veškerá moc na nebi i na zemi je dána jemu, a ručí za to, že závěr bude Boží.

Jednoduchá prověrka

Bůh se nedá vědecky dokázat. Ale náhoda se přece taky nedá vyfotografovat, vypočítat a kolik lidí na náhody věří. Každý v něco věří. Třeba v osud. Je jen malá hrstka lidí, kteří nevěří ničemu – ty ale najdete nejspíš na psychiatrii. Ti mají v hlavě takový chaos, že se s nimi už vůbec na ničem nedomluvíte. Jestlipak je ale možné, aby byl někdo věřícím a zároveň nebyl přítelem Božím? Možné to je, a není takových lidí málo. Na půlnoční jich bývá plný kostel. Skoro každý z nich vám potvrdí, že věří. Ale když se ho zeptáte, jestli je také přítelem Božím, usvědčíte ho z povrchnosti. Kristus po nás nechce, abychom byli jenom věřící. Podívejme se do svého svědomí. Věřící jsem. Ale jsem i přítelem Božím? Vážím si toho? Žiji jako přítel Boží? Jak to poznám? Kristus Pán nám dává takové jednoduché vodítko, které nás bezpečně prověří: „Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám.“

Víme všechno, co vědět potřebujeme

Kristus to výslovně opakuje: „Už vás nenazývám služebníky, nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil všechno, co jsem slyšel od Otce.“ Všechno? Vždyť nám neřekl, co bude zítra. Přesto nám oznámil všechno, co potřebujeme vědět. Není vůlí Boží, abychom věděli úplně všechno. Víme všechno, co vědět potřebujeme. Víme, co to je láska. Víme, kam pro ni jít. Víme, jak to udělat, abychom žili radostně. „Chci, aby moje radost byla ve vás a vaše radost byla dokonalá.“ To po nás chce. Je tak těžké splnit toto jeho přání? Toto všechno my víme a nic z toho nevědí ti „pokrokoví“ a „vědečtí“ ateisté. Toto je výsada přátel Božích, nikoliv samozřejmost. Víme všechno podstatné, víme, co je smyslem našeho života. Víme, že smrt je jen přechodem do nového, dalšího bytí, přechodem do Božího království. Jestli tam přijdeme dřív, nebo později – to je v rámci věčnosti nepatrná maličkost.

Dva spolehlivé zdroje

Kde se dozvíme, co Kristus slyšel od Otce a co nám chce říct? Jsou dva zdroje. Jedním z nich je Písmo svaté. Tam je všechno, co Bůh sdělil všem lidem. Kdo Písmo nezná, neudělá si na něj čas, nebo ho bere jenom jako poezii, tomu se může opravdu stát, že se nedozví, co mu chce Otec nebeský říct. Je nutné Bibli znát – nejen si ji přečíst jako román. Bible je živé slovo Boží, mluví k nám čerstvou řečí. V něm k nám Bůh hovoří právě teď a říká nám to, co zrovna potřebujeme slyšet. Čteme, co jsme četli už mnohokrát a najednou nás to nově osloví. Člověk žasne, jak ho najednou napadnou myšlenky, které ho nikdy předtím nenapadly. Učme se takhle číst Písmo svaté. S ochotou slyšet, co mi zrovna teď chce Bůh říct. Druhým zdrojem poznání je hlubší modlitba – pokud si na ni uděláme dost času. Povolání lze slyšet jedině v modlitbě. Není možné, aby nás Bůh nechal v nevědomosti a neřekl, co od nás chce.

Bůh nečekal za bukem, až se vyvineme

„Bůh si nás vyvolil už před stvořením světa,“ píše sv. Pavel do Efezu. Písmo svaté ovšem není vědecká kniha, nýbrž slovo Boží. Ale ani ateistický vědec nepopře, že už v okamžiku splynutí spermie s vajíčkem obsahuje lidský zárodek všechny hotové chromozomy, nositele schopností člověka. Z toho je zřejmé, že vyvolení Boží zde musí být už v okamžiku splynutí zárodečných buněk. Už tam je zakódováno vše, co člověk potřebuje, aby se mohl stát originálním obrazem Božím. Těžko si představit, že by Bůh čekal kdesi za bukem až se člověk vyvine z nějaké opice a teprve potom si ho nějak vyvolil. Je možné, aby tohle platilo jen o věřících? Také nevěřící jsou obrazem Božím. Řasy na rybníku jsou jedna jako druhá, ale každý člověk je jedinečný. Bůh si nás nevyvolil jako roboty nebo automaty, ale jako své svobodné spolupracovníky, kterým dal za úkol spolupracovat s plánem Božím, především sami na sobě.

Nejsme vyvoleni k polovičatosti

Bůh si nás vyvolil k něčemu dokonalému – výslovně: abychom byli neposkvrnění v lásce – čili k žádné polovičatosti. To je důležité. Nevyvolil si zmetky, jak se na to lidé rádi vymlouvají: „Já mám takovou povahu.“ Vyvolil si nás i s tou povahou, ne abychom se na ni vymlouvali, ale abychom na sobě pracovali a ten plán Boží ve spolupráci s Ním postupně uskutečňovali. Možná to zní jako teorie. Ale ono se jedná o nás, zcela konkrétně. Jsem si vědom toho, že speciálně mne si Bůh vyvolil? Že to není samozřejmé? Vážím si toho? Jsem za to vděčný? Využívám svého vyvolení? Nešilhám po životě snazším, pohodlnějším? Víme dobře, jak si sportovci váží toho, když jsou vybráni, aby se zúčastnili olympiády. Podívejme se teď do svého svědomí, jestli jsme za své vyvolení vděční aspoň tak jako olympionici, jestli ho prožíváme, jestli jsme neuráželi Boha výčitkami, že náš život je namáhavější a těžší, než životy ostatních.

Kaplan odejde a je po víře

Náš vztah k Bohu nesmí být polovičatý, dětský, nezralý, stavěný jen na citech. Zvláště děvčata se dovedou nadchnout pro krásné družičkové šatičky nebo pro mladého kaplana a najednou jsou hrozně věřící. Když kaplan odejde, je po víře. Nikdo z nás jistě nemůže říct, že jeho vztah k Bohu je stoprocentní a nemůže být lepší. Víra sama nestačí. Věří i ďábel a přesto není předmětem Boží lásky a nemá naději na spásu. Ďábel věří, ale nemiluje! Jestli nás Bůh stvořil pro lásku a chce nás k ní vychovat, zákonitě musí dopustit i zkoušky, které naši lásku k němu prověří. Dokud se mi líbí kaplan, chodím do kostela. Přijdou první překážky, nezdar, pohádání, rozdílné názory, Bůh po nás chce něco, co nám úplně nesedí, a láska k němu se ztrácí. Je to stejné jako s pouze pocitovou láskou v manželství. Už jim to nic nedává, už jim to spolu neklape, tak proč by spolu měli dál žít?

Nepřerušovat spojení

Je-li láska Boží energie, musím se snažit být trvale na příjmu a nesmím vypínat. Máme neomezenou možnost být se Zdrojem této lásky ve stálém spojení. Je nám k dispozici za všech okolností, jen nesmíme přerušovat spojení. Čím je tento kontakt pravidelnější, tím je dodávka energie lásky bezpečnější. Jsem-li denně spojen modlitbou se svým Bohem, jsem-li s ním spojen pravidelnou mší svatou a svatým přijímáním, nemusím pochybovat o tom, že dodávka energie lásky bude taky pravidelná. „Kdo jí mé tělo, má v sobě život,“ říká Kristus. Zeptal jsem se mladé maminky s kočárkem, jestli má děcko pokřtěné. „Nemám, ale roste hezky, pane faráři.“ Roste. Když jsem byl v kriminále, byly tam se mnou stovky zdravých urostlých chlapů. Ti taky rostli dobře. To stačí?

Je jen na mně, na co si udělám čas

Přiznejme si, že lásku Boží málo prožíváme. Že na ni nemáme čas. Máme spoustu různých úkolů. Jo ve středověku, tam na to čas byl! Celá vesnice chodila na roráty, v neděli nejen na mši svatou, ale odpoledne ještě na požehnání, neměli televizi, měli na to čas. Jenže oni neměli ani ty naše zlepšováky, které údajně šetří člověku čas. My je máme – a na co? Abychom byli uhonění? Nemluvím o ateistech, ale o nás, o křesťanech. Nemáme čas Pánu Bohu poděkovat a On nás výslovně prosí „zůstaňte v mé lásce“! Kdo zůstává v Boží lásce, má nárok na to, aby zůstával i v Boží radosti. To všechno se můžeme naučit, je to přání Boží. Kdo by o radost nestál? Radost je cosi podstatného, co ke křesťanské víře patří. Jásat v Duchu svatém, to není záležitost povahová. Tomuto jásotu a této radosti je možné se naučit, načerpat ji, stejně jako lze načerpat Kristův pokoj – jestliže udržujeme spojení se Zdrojem.

Nebezpečí moderní doby

Nepřekvapilo by mě, kdyby takové provolání vydal nějaký kardinál nebo papež. Jenže ona ho ve Zdravotnických novinách publikuje Rada pro popularizaci Akademie věd České republiky. V článku nadepsaném „Upozornění vědců na nebezpečí moderní doby“ není řeč o Černobylu, o válce, ale na prvním místě stojí věta: „Je to především nebezpečí plynoucí z lidské chamtivosti, nebezpečí konzumní společnosti.“ To je něco výslovně morálního. V článku dále autoři uvažují o nebezpečí celosvětových epidemií. Jistě v tom hraje roli snížená obranyschopnost. Co ji zhoršuje? Pohodlný způsob života, touha jen si užívat, neochota k tělesné i duševní aktivitě, k otužování, k askezi. Co s tím? Zkuste začít propagovat střídmý způsob života. Určitě vás vypískají. Střídmost by ale měla být normální součástí křesťanského života. Výzva k sebezáporu je výzvou Boží. Je to podstata našeho života. Jako vedlejší produkt se pak objeví i odolnost.

Příklady táhnou

Je pochopitelné, že rodiče přejí dětem šťastný a dlouhý život bez nemocí a problémů. Věřící jim navíc přejí všechny výhody plynoucí z přátelství s Bohem. Zároveň je nechtějí připravit o výhody, které nabízí dnešní svět. Nevědomky jim dávají příklad – preferují pohodlíčko, zbytečně neudělají ani krok pěšky, vysedávají u televize, vybírají si v jídle – jenže tohle neodpovídá představě Boží. „Kdo nenese svůj kříž, nemůže být mým učedníkem“, zdůrazňuje Kristus. Nenaučíme-li děti střídmějšímu způsobu života, poškozujeme je do budoucna. Jejich tělo zdegeneruje a v padesáti už může být na nápravu pozdě. Ono to souvisí i s životem duchovním. Těžko po dětech chtít, aby žily skromně, když tak nežijí rodiče. Těžko po nich chtít, aby se modlily, když se nemodlí rodiče. Vezmou-li si rodiče v pátek suchý rohlík, vezmou si ho i děti. Když si rodiče v pátek odřeknou televizi, naučí se to i děti.

Důsledky nekřesťanského způsobu života

Už i Akademie věd upozorňuje na nebezpečí překotné urbanizace, stěhování lidí do velkých měst, kde je větší pohodlí, ale navzdory koncentraci obyvatelstva i více lidí osamělých, zoufalých a uvažujících o sebevraždě nebo eutanazii. V tomhle prostředí má člověk zdravě žít? Všude je spousta poraden, ale jak je vidět, ty to nevyřeší. Ve zprávě Akademie věd se uvádí, že v Londýně je 26 % domácností, v nichž žije jen jeden člověk. Jak to musí ovlivňovat způsob života! Závěr článku říká: „Řítíme se do rizika rozbitých morálních hodnot. Je tento život správný? Nestálo by za to pokusit se aspoň v některých parametrech vrátit se k původním hodnotám?“ Neuvádí, jaké ty původní hodnoty jsou, ale my to víme. Koncentrování lidí do měst a odcizení přírodě asi moc neovlivníme. Tím víc se musíme snažit žít normálním přirozeným křesťanským způsobem života.

Pověry

Člověk by řekl, že nepřipadá v úvahu, aby se křesťan bál, když mu přes cestu přeběhne černá kočka. A přece, kolik je pověr, se kterými se kněz setkává ve zpovědnici. Ti lidé moc dobře vědí, že je to hřích, zpovídají se z toho, ale nedovedou to překonat. Kolik lidí například věří na třináctku. Vycházejí i noviny, které se věnují jen horoskopům. Není ostudou křesťana, když se víc než vůlí Boží řídí předpověďmi a hvězdami? Chudák člověk, který s takovou pověrou přijde ke mně ke zpovědi! Musí si vybrat: buď jít k jinému zpovědníkovi, anebo se toho zbavit. Bojí-li se třináctky, schválně dostane za úkol třináctého něco podniknout. Klidně mu nabídnu, že všechno neštěstí, které ho třináctého potká, beru na sebe. A jak vidíte, ještě jsem tady. Chce-li někdo pravidelně chodit ke svátostem, nepřipadá v úvahu, aby byl otrokem takových strachů a pověr.

Bereme pravdu v Bibli do důsledků?

Stačí nám vědět co se děje v atomovém jádru a co na Měsíci? Že dvakrát dvě jsou čtyři, to je sice pravda, ale kvůli tomu ještě nebude manžel manželce věrný. Podle čeho vychovávat děti a jak se stavět k životním překážkám, to nám žádná věda neřekne. Kristus tvrdí, že on je Pravda. Všechny pravdy, které nestavěly na Kristu, se časem rozplynuly a zůstala po nich bolest a spálená země. Co řekl Kristus před 2000 lety, zůstává pravdou i dnes. Nejenže v evangeliu není žádná lež, on tam není ani žádný omyl. Kristus se nemýlil, protože nebyl jen člověk. Jsou tací, kteří tvrdí, že všechno je poplatné době, co platilo kdysi, dnes prý neplatí; je jiná doba. Nebojme se Krista brát jako Pravdu doslovně. Sama Bible končí varováním, kdo by pozměnil třeba jen jedno písmenko v jejím textu, ponese důsledky. Bereme pravdu v Bibli vážně? I když je zrovna nepopulární?

Nepropadnout panice

Za dvě tisíciletí máme své zkušenosti. Kristus nepotřebuje kulomety, generály a světskou moc. On má svou vlastní sílu, která zvítězí. Ať byla pravda v historii pošlapávána jakkoliv, vždycky to bylo dočasné. Bůh nechal dočasně vítězit Hitlera i Stalina. Zdálo se nám to dlouhé, modlili jsme se, aby to už skončilo. Bůh se nemusí řídit našimi názory. Až uzná za vhodné, svou pravdu ukáže i bez kulometů. Nepotřebuje ani referendum, ani náš souhlas. Pravda není jen slovo, poučka nebo poezie. Pravda je Někdo. Je to Osoba, Bůh. Kristus chce, abychom žili jistotou této Pravdy, osvojili si ji četbou Písma a přemýšlením. Chce, abychom nepodléhali pochybnostem. Chce, abychom nepochybovali ani v budoucnu, přijdou-li jiní mocipáni a budou mít svou „pravdu“. Chce, abychom nepropadli panice, když je zase nechá chvíli vítězit. Budeme-li s Pravdou stále ve styku, naplní ona náš myšlenkový svět i srdce a cele nás pronikne.

Móda v názorech

Před časem se objevila teorie, že manželství přece nepotřebuje nějaký cár papíru. Tahle myšlenka se šířila dál, až se z ní stala světová móda. Lidé se nežení a nevdávají. Když jim to neklape, rozejdou se. I mnozí věřící dnes žijí a zakládají rodiny mimo manželství. Kde je pravda? Můžeme se vymlouvat na dobu? Všechno se mění, říkají marxisté a ohánějí se pokrokovostí, jen aby nemuseli uznat, že zde existuje nějaká neměnná Pravda. Uvědomme si, že kdybychom na to kývli, doslova říkáme Kristu-Pravdě: „Ty už se do dnešní doby nehodíš. Pro dnešní dobu jsi slabý.“ Nestačí vědět, že Pravda existuje, je třeba ji také prožívat. „Já jsem musel lhát,“ říká člověk ve zpovědnici. Musel? Tak proč se z toho zpovídá? Lež je prostředek satanův. Když lžeme, dáváme svá ústa, svůj jazyk k dispozici satanovi! To Bůh nesnáší. Držme se Pravdy, která nás vykoupila a pozvala k důstojnosti synů a přátel Božích.

Obě možnosti jsou před námi

Čas od času slyšíme z různých stran o reálné možnosti celosvětové katastrofy. Bylo by neprozíravé brát to na lehkou váhu. Písmo, zvláště v poslední knize, mluví o hrůzách, které na svět přijdou, ale také o kráse Božího království. Co z toho se vztahuje na nás? Chápeme, že Bůh předem nemůže lidem říct, co zamýšlí. Určitě by zareagovali špatně – buď by se snažili honem něco urvat, nebo by se přestali namáhat. Je dobře, že nevíme. „Hledejte nejprve království nebeské“ – to znamená plnit Boží vůli, přidat v modlitbě, v obětech. Budeme-li v tom mít čisté svědomí, nemusíme se bát. Jsme svědky mravní bídy, nezájmu o vyšší hodnoty, potratů, rozvodů. Může to pokračovat do nekonečna? Doba nepochybně zraje k nějakému řešení. Buď k „Sodomě“, když se nenajde deset spravedlivých, nebo k „Ninive“, kde se město obrátilo a bylo zachráněno. Obě možnosti jsou před námi.

Co mě dnes čeká

Nabídneme-li se Bohu do služby upřímným „buď vůle tvá“, „přijď království tvé“, použije si nás. Někdy v situacích, které by člověk nevymyslel. Jednou jsem přijel na pohřeb žehem na poslední chvíli. Vedoucí krematoria mě postrčil do obřadní síně: „Zlomte vaz, pane faráři, pochováváte okresního tajemníka strany.“ To bylo všechno, co jsem o nebožtíkovi věděl. Přede mnou rakev, obřadní síň plná soudruhů a podlaha do posledního místa pokrytá věnci z rudých květů. Co teď? Stoupl jsem si do skuliny mezi věnci a v tom mi hlavou bleskla spojitost mezi Marxem a svatým Pavlem. Nevím, jestli se to pak i s mou fotografií neobjevilo ve stranickém tisku, ale naskytla se mi příležitost vysvětlit tam rozdíl mezi výrokem Marxovým „kdo nepracuje, ať nejí“ a Pavlovým „kdo nechce pracovat, ať nejí“. Když jsem se na obřad chystal, samozřejmě jsem nic takového neplánoval. Neměl jsem ani tušení do čeho jdu. Věděl jsem jen, že mě do krematoria pozvala věřící vdova. To Bůh mě použil.

Jaképak odpočinutí věčné

Jak je v nás ten materialismus zažraný – na zemi jsme budovali socialismus, tak ať nám po smrti za to dá Pán Bůh věčné odpočinutí. Jestli má někdo tuhle materialistickou představu o nebi, převzatou z pomníků na hřbitově, bude hodně překvapen. Žádné odpočinutí věčné. Nic takového. Tam se teprve pořádně žije! Tam se zpívá! V nebi se nebuduje socialismus ani nic podobného. Nedělají se tam zbytečné věci, ale žije se tam naplno v duchovní sféře. Kdybych byl papežem, tak tu nedomyšlenou modlitbu za odpočinutí věčné nejen zruším, ale přímo zakážu. Já sám se už místo ní zásadně modlím: „Život věčný, dej mu, ó Pane.“ Křesťan nemůže být jenom nějakým lepším materialistou, musí být křesťanem důsledným. Vyvrcholením jeho pozemského života je přechod do aktivního, plného života věčného.

Nenápadní nositelé obrody

Dějiny neudělaly lidi moudřejšími. Chyby minulosti se opakují s pravidelností, která člověku bere chuť dělat něco dalšího. Na to ale čeká ďábel. Pouhé lidské síly na řešení nestačí, ale u Boha je možné všechno. To platí u jednotlivců, v celých dějinách, i v naší době. Obnova vždy začínala od skupinek křesťanů, ať už žili v klášteřích nebo ve farnostech. Také dnes musí začít od těchto nositelů, středisek obrody. Je to přirozenější, než aktivity shora nařízené. Ježíš taky stavěl na jednotlivcích. Tři roky učedníky školil, všechno jim vtloukal do hlavy a po zmrtvýchvstání potká dva z nich na cestě do Emauz otrávené, bezradné, smutné. Nezlomí nad nimi hůl, vykládá jim všechno znovu, každému zvlášť, trpělivě. Na Tomáše čeká celý týden, než přijde. Nevyhodí ho, ukáže mu své rány. Na jednotlivcích stojí Kristova církev i dnes. Važme si toho, že si nás vybral. Je nás málo? Na cestě do Emauz byli jen dva.

Ostatní si zařídí Duch svatý sám

Jak mám prožívat tuto dobu? Jak mám slyšet hlas Boží? Jak se mám chovat ke státu, k nevěřícím, k představeným sympatickým i nesympatickým? Jak mám pokračovat na cestě, po které jdu? Jak mám vést své svěřence? Kristus Pán nám slíbil poslat Ducha svatého, který nám všechno připomene, všemu nás naučí. Tudíž je to jeho věc. Jestli svůj slib nesplní, zodpovědnost padá na něj – ovšem pod podmínkou, že my jsme ochotni všemu se naučit, poslouchat ho, nebránit se mu. Nic víc po nás Kristus nechce. Nepotřebuje, abychom studovali tlusté knihy, potřebuje jen naši ochotu poslouchat. Duch svatý „vysílá“ stále a mluví dost silně, jen musíme chtít slyšet. Do zpovědního zrcadla si připišme otázku: Opravdu se dávám Bohu cele k dispozici? Nemám výhrady? To nejsou maličkosti: když se nám to povede, všechno ostatní si už Duch svatý zařídí sám.

Pohodlíčko v životě i v myšlení

Ve středověku byly všelijaké zmatky a nepořádky, i v církvi, a přesto lidé nepřestali věřit, nereagovali ateisticky. Hledali třeba jinou formu křesťanství, ale neodpadli od víry a od Boha. Někdy propadali bludům, ale stejně nepřestávali věřit. Dnešní člověk nemá o jednotlivosti zájem, je s tím hned hotov: buď Bůh je, nebo není. A protože nejasností je pořád dost a lidé dávají přednost pohodlíčku v životě i v myšlení, Boha se snadno zříkají. Ve středověku přes všechny zmatky a střídání panovníků lidé pořád věděli, že patří jednomu Bohu. Měli také své starosti, ale nehroutili se. Měli jistotu. K hroucení nepřispívají starosti, ale nejistota, prázdnota. Dnes se lidé, kteří se zřekli Boha, nemají o co opřít. Někdy Bůh schválně takovou situaci dopustí, aby se člověk, přitlačený ke zdi, konečně zamyslel. Z výchovných důvodů to Bůh dopouští v životech jednotlivců, celých národů i církve.

Není to nic přehnaného

V Japonsku prý věk člověka nepočítají od narození, ale od početí. Zřejmě je to správnější. Předpokládám, že nepochybujeme o tom, že Panna Maria počala z Ducha svatého. Ale musí nám být také jasné, že početí každého života, i našeho, je z Ducha svatého. Každého z nás rodiče počali za jeho spoluúčasti. Není nic, co by bylo vyloučeno z působení Ducha svatého. Všechny události v mém dosavadním životě, včetně mého početí, byly projevy Ducha svatého. Poděkoval jsem už za své početí? Mám v tom čisté svědomí? Naučme se prožívat Ducha svatého jako všudypřítomnou skutečnost. Není to nic přehnaného. Proč bychom neprožívali plnost života, ke které nás Kristus vykoupil? Učme se to od Panny Marie. Byla ženou prostou, ale neobyčejnou tím, že byla v každé životní situaci ve spojení s Duchem svatým. Jakmile se tomu naučíme, stane se náš život podstatně bohatším a posvátnějším.

Bodejť by měl hřích

Je trapné, když se křesťan zpovídá jen podle Desatera – pak pochopitelně žádný hřích nemá. Když na něho trochu uhodíte, vzpomene si, že říkat „sakra“, jak to občas dělá, je hřích. Takhle ho přizná a to je všechno. Že žije s tchýní v nepřátelství, nevěnuje se výchově dětí, to za hřích nepokládá. Škoda, že se nezpovídáme podle Blahoslavenství. Kristus nás přišel vykoupit, tak tu přece musí být rozdíl. Starozákonní Desatero je jako zpovědní zrcadlo vhodné pro toho, kdo jde ke zpovědi jednou za deset let. Ale křesťan, který chodí pravidelně ke svatému přijímání, by už měl být dál. Blahoslavenství není zákon, to je výzva, rada, přání Boží. Má nevěsta ráda ženicha protože musí? Jde na rande, protože kdyby nešla, měla by hřích? Tady je nám to jasné. Tak jestli v našem myšlení ještě převládá „musíš“ a „nesmíš“, změňme to. Jinak se nehodíme do období po druhém vatikánském koncilu a nemáme světu co říct.

Nečekejme šablonovitou odpověď

Kristus nás výslovně žádá „vezmi svůj kříž a pojď za mnou“. Pak přijde nemoc, příležitost kříž nést, a lékař nám nabízí léky, nebo umělé koleno. Kristus neříká, že se nemáme léčit. Jak se tedy zachovat? Je nutno se ptát: „Pane Bože, co mám teď udělat? Mám se léčit? Mám to snášet? Řekni a dej mi sílu splnit úkol, který mi dáváš.“ Nečekejme šablonovitou odpověď. Léčit se nemáme proto, abychom se zbavili kříže, to by nebylo svaté, ale abychom projevili svou lásku a dali možnost projevit se lásce druhých i lásce Boží. Kolik nemocí je zde jenom proto, aby se vyburcovala lidská láska. Platí to i mezi ateisty. Nemocí se člověk často stane pokornější, skromnější. Kdyby se podařilo všechny nemoci odstranit, bylo by to na světě asi hrozné. Když to po nás Bůh chce, snášejme utrpení. Chce-li, abychom se za pomoci druhých léčili, nechme se léčit. Určitě ale chce, abychom se vzájemně milovali.

Obyčejná svatost je dosažitelná

V divadle dovedeme zkritizovat každou maličkost: „Rusalka byla tlustá jako bečka, princ taky.“ Když jsme si zaplatili, chceme něco pořádného, chceme dokonalost. Je to všeobecný požadavek. Nedokonalost reklamujeme, stěžujeme si. Náš život je společné dílo Boží a naše. Jistě není chyba na straně Boha, když dokonalí nejsme. Do nebe se nic nedokonalého a nesvatého nedostane, tak proč s tou dokonalostí jen koketujeme? Bůh po nás většinou nechce, abychom se nechávali natahovat na skřipec a ještě si zpívali. Existuje přece i obyčejná svatost, ne mimořádná, a ta je v silách každého křesťana. Je k ní zapotřebí dvou prvků. Prvním je milost, kterou nám skrze víru a svátosti Bůh nabízí. A když chce, abychom byli svatí, určitě nám jí dá, kolik potřebujeme. Úsilí o svatost musí být už tady na zemi naším nejvyšším štěstím. Druhým potřebným prvkem je naše svobodná vůle, náš mravní život. Vyžaduje to lásku a bdělost.

Klidně si přiznat, co cítím

V úsilí o svatost je to s city a s vůlí stejné, jako všude jinde. Cit mi říká: „Prosím tě, o co to usiluješ? Vždyť je to nemožné!“ Je nutno s tím bojovat, naučit se milovat vůlí, ne jenom citem. Je to stejné, jako ve vztazích mezi lidmi. Manželka si musí umět říct: „Jsi potvora, nejraději bych tě zakousla, ale chci tě mít ráda.“ Je důležité si to takhle jasně pojmenovat, třeba i nahlas, a plně si svůj záměr uvědomit, aby člověk neměl pocit, že se stále jen přetvařuje. Klidně si přiznat, co cítím: nepřátelství, závist, žárlivost. Buďme pravdiví. Nepřetvařujme se. Co cítím, to je cit, ale ten mě teď nezajímá. Teď mě zajímá, co chci. Chci zůstat ve sféře citů? Nebo chci cit podřídit své vůli? Tak dlouho se budu snažit mít tě ráda, až se mi i ten cit podřídí. Totéž platí v úsilí o svatost. Chci být svatý, protože to ode mě očekává Bůh a ten přece po mně nechce nic neuskutečnitelného.

Privilegium spolupráce

Jaká by to byla čest, kdyby nás Michelangelo pozval do své dílny a půjčil nám na chvíli dláto. Přitom Bůh nás zve a dává nám privilegium spolupracovat na dokončení Božího obrazu, kterým je každý z nás. Pro mnohé rodiče jsou takovým obrazem jejich děti, chtějí z nich udělat své obrazy. Zapomínají se denně ptát toho, který jim dítě svěřil a má s ním své plány: co chce z jejich dítěte mít a jak oni mají na tomto díle spolupracovat? Chtějí mít z kluka inženýra a on pro to nemá nadání. Pan Dvořák chtěl mít z Antonína řezníka, ale on by pořád jen hrál. Přání rodičů není vždycky shodné s vůlí Boží. Každý z nás se setkává s lidmi. Musíme se ptát: „Pane Bože, jaké máš s tímto člověkem, plány? Posíláš mi ho do cesty. Chceš, abych přispěl k formaci osobnosti tohoto tvého obrazu? Řekni konkrétně jak.“ Výchova je velké umění. Ideální je, když se všichni tři činitelé shodnou: Bůh, vychovatel i dítě.

Rozproudit eucharistický život

Nechat se pozvat na hostinu a odmítnout pohoštění, je urážka hostitele. Totéž platí při mši svaté. Po druhém vatikánském koncilu slouží kněz mši svatou čelem k lidu. Dokud byl otočen zády a „vezměte a jezte“ říkal do zdi, mnozí to ani moc osobně nebrali. Když ale stejná slova upřímně a důrazně říkám každou neděli lidem přímo do očí, najednou vidím, že začínají klopit zrak. Není možné, aby člověk chodil na mši svatou, opakovaně slyšel „vezměte a jezte z toho všichni“, a aby to s ním nějak nezacloumalo. Časem nutně musí dojít k plnému eucharistickému způsobu prožívání liturgie a křesťanského života. Liturgií slavenou čelem ke zdi není už možno v dnešní době rozproudit eucharistický život. Jedině ve spolupráci s Duchem svatým se ubráníme setrvávání ve vyježděných kolejích, v životě i v liturgii. Jen s jeho pomocí obnovíme tvář země. A od toho tu jsme. Život je stálá změna, stálý růst.

Oslovuji?

Dokážeme v dějinách církve rozpoznat, že tato instituce je uměleckým dílem Božím? Vždyť v ní byli špatní papežové, dělaly se chyby, existovala období velkého vření, víme o bitvě u Lipan, v níž se křesťané vraždili vzájemně mezi sebou. Kristus už dva tisíce let chce mít církev svatou, všeobecnou, apoštolskou, bez vrásky. Ale záleží i na tom, co chce člověk. Dnes už církev o jednotu usiluje. To je dobrou známkou. Jistě nemá Kristus z chyb církve radost. Ale že se ji ďáblu nepodařilo zničit, a snahy o jednotu tu jsou, to je krása. Jistě jsme to nebyli my, lidé, kdo to dokázal. Kdyby záleželo jen na nás, tak jsme se dávno vyvraždili a církev by se rozpadla. Není to dílo lidské, je to dílo Boží, které je stále utvářeno. Jestlipak já osobně, a jak konkrétně, svým životem přispívám k pravdivosti, kráse a přitažlivosti církve? Oslovuji? Neodrazuji své okolí? Vyzařuje ze mě Duch svatý pravdivě a přesvědčivě?

Pravdivost v modlitbě

Modlíme se celý život, mnoho jsme o modlitbě četli a přesto si myslím, že je to nevyčerpatelná studnice, o které je vždy možné říct něco nového. Ve zpovědi se velmi často vyskytuje výtka svědomí, že se špatně modlíme, že nejsme spokojeni se svou modlitbou. To je dobře, protože naše modlitba by opravdu měla být stále lepší a lepší. Mnozí se modlí „buď vůle Tvá“, aniž se nad tím pořádně zamyslí. Vůbec se u toho slůvka nezastaví. Prosí o odebrání kříže a přitom se klidně Ježíšovou modlitbou modlí za naplnění své vůle, nikoliv Boží vůle. To v pořádku není. V pořádku je, jestli se modlím: „chceš-li, můžeš mě uzdravit“. Tím dávám Bohu plnou moc, ať jedná podle své vůle. I my, lidé, jsme ochotnější vyhovět tomu, kdo na svém názoru netrvá, ale dá nám možnost se rozhodnout. Stojím za každým slovem své modlitby? Odpovídá pravdivosti mé modlitby i můj život? Jaká je moje modlitba, takový je i můj život.

Nebezpečí zevšednění

Bereme-li modlitbu jako povinnost, je i celé naše křesťanství tradicí, šablonou, zvykem. Co se opakuje, může zevšednět. Jsou kněží, kteří se pomodlí breviář, ale žádná myšlenka z něj v nich neuvízne. Taková modlitba může Boha i urážet. Snad má aspoň cenu času, který Bohu věnovali, ale není to rozmluva s Ním. V breviáři se často opakuje „sláva Otci i Synu i Duchu svatému…“ – modlitba, která má být slavnostním novozákonním vrcholem za každým žalmem. Teoreticky víme, že obsah žalmu nějak s tou Trojicí souvisí, ale za pět minut kritizujeme a nadáváme na poměry. Buďto to „Sláva“ neříkám a mlčím, nebo si za tím stojím a podle toho prožívám celý den. Vynechat ta slova v žalmech se neodvážíme, tak nám zbývá jen druhá možnost – nechat svůj život vyznít vzdáváním slávy a chvály celé Trojici. Nejen jako za starých časů, ale „i nyní i vždycky a na věky věků“. Je to krásné stručné vyjádření naší víry.

Nepodceňujme modlitbu ateisty

Ateisté o sobě tvrdí, že v Boha nevěří, ale když je jim zle, modlí se, a někdy i velmi upřímně, většinou vlastními slovy. Občas za mnou některý přijde pro radu. Vyslechnu ho, nepřesvědčuji, ale pro případ, že přece jen nějaký Pán Bůh existuje, mu navrhnu modlitbu, kterou jeho přesvědčení a čest nijak neutrpí: „Bože, jestli existuješ a jestli je pravda, co se říká, že máš řešení pro každou situaci a máš se mnou svůj plán, tak tě prosím: řekni mi ho. Stojím o něj.“ Je to modlitba? Je. A možná upřímnější, než bezmyšlenkovitá modlitba věřícího. Ten si už zvykl na každý problém, na každou tíseň reagovat prosbou o smilování. Ale lze reagovat i jinak. Třeba „Sláva Otci….“ – v takové situaci se tato modlitba stává nesmírně cennou modlitbou smírnou, která dělá zázraky. Jakmile ji upřímně proneseme za nějakou naší (nebo i cizí) skličující větou, je to jako bychom ten hřích zoufalství hned smazali.

Usínání při modlitbě

Největším učitelem modlitby je Ježíš. Nejen proto, že o ní mluvil se znalostí věci, ale hlavně proto, že nám může vložit do srdce opravdového Ducha modlitby. Evangelium přiznává, že když Ježíš chtěl po apoštolech na hoře Tábor nebo v Getsemanské zahradě, aby se s ním modlili, usnuli. Neztrácel s nimi trpělivost, ale našel způsob, jak působit na jejich srdce, jak je naučit modlitbě. Samozřejmě nestačí jen pasivně očekávat navštívení Ducha Ježíšova. Je třeba jít mu vstříc. Tělo nás vždycky bude nutit k usínání, nechce se nám překonávat sama sebe. Je to normální, avšak nesmíme se tomu poddávat. Úsilí je nutné, ale ne úsilí nervózní. Není hřích, když si člověk při rozjímání chvilku zdřímne a pak zase pořádně rozjímá. Horší je, když si celou hodinu rozjímání dává sirky pod víčka – to sice je heroický výkon, ale co je platný, když člověk po hodině neví ani slovo z toho, co mu chtěl Duch svatý říct.

Modlitba v psí náladě

V rozhovoru s Bohem nejsme vždycky schopni improvizace. V psí náladě svůj vlastní způsob modlitby nevymyslíme. V takové situaci mohou pomoci žalmy, staré tři tisíce let. Duch svatý je už jednou vyřknul, máme tudíž jistotu, že jsou inspirovány jím. Najdeme v nich, co potřebujeme. Některé se rozplývají chválou tak krásně, že bychom to lépe nedokázali. Jakmile se člověk do takového žalmu vžije, ten ho nenechá v klidu a vyprovokuje ho zazpívat Pánu píseň novou. A naopak, když jsme příliš nadšení, jiný žalm nám připomene, že je kolem nás spousta bídy a máme prosit „smiluj se nade mnou, Hospodine, pro své velké slitování“, „stvoř mi čisté srdce, Pane“. Máme prosit i za ty, kteří vůbec nevědí, co to krása čistého srdce je. Vložíme-li své city a potřeby do žalmů, je to jako bychom je vložili do pece Ducha svatého. Ten je v ní, bez ohledu na naši počáteční náladu, usměrní správně.

Ústraní není zahálka

Často lidé říkají, že k modlitbě potřebují ticho chrámu nebo lesa. Moderní řeholníci mluví o poušti uprostřed světa. Jak to udělat, když člověk nemá přes den chvilku klidu? V ubytovnách, v internátech, v kasárnách, v kriminále – jak je tam těžké se v klidu pomodlit. Nebo když se kolem pořád jenom žvaní – jak se pak modlit? Potřebujeme jako Ježíš ústraní v poušti. Nepovažujme takové okamžiky za chvíle lidem uloupené. Naše ústraní není zahálka, je to práce s Ježíšem. On celý den uzdravoval, ale pak zástupům utekl a šel se modlit. Copak my jsme nepostradatelnější?: „Ještě musím utřít prach, cosi spravit, dodělat účetnictví, nemohu to nechat být.“ Útočí na nás i druzí, zavalují nás prací: „Ještě slunko nezapadlo, ještě mi udělej tohle a tamto.“ Ďábel našeptává: „Nezapomeň na své hlavní povinnosti!“ Naší hlavní povinností je být dětmi Božími, služebníky Kristovými.

Nemusíme na Saharu

Poušť jako prostor pro modlitbu lze najít i uprostřed našich měst, nemusíme kvůli tomu cestovat na Saharu. Dnešní sídliště, jedna škatule vedle druhé, bez kostela, lidé se neznají ani na chodbě, natož v domě – jaká to je duchovní poušť. Ale i v ní se najde poustevník, jediný důchodce nebo rodinka, která se společně modlí sama, nebo se u ní pár lidí k modlitbě schází. Poustevníci neodcházeli na poušť proto, aby se tam hádali, nebo byli otrávení, ale aby se tam klaněli. Tak to v těch našich současných podmínkách dělejme stejně. V poušti nikdo sám neobstojí, je nucen hledat sílu u samého Boha. Hledejme ho, klaňme se a najdeme ho. Prožívejme tu dnešní poušť jako příležitost ke svému duchovnímu uzrání. Požádejme Ducha svatého, aby nám řekl, jak ji máme prožívat, abychom na ni pořád jen nereptali a neutíkali z ní.

Léčit od kořene

Nestačí mravní úpadek současné společnosti vidět, nepomůže nám se nad ní pohoršovat. Z dějepisu víme, že „hrozná doba“ tu byla už víckrát. Svět nezlepšíme uvolňováním příkazu lásky: „Člověk by sice milovat měl, ale ono to v dnešní době nejde, a tak to není těžký hřích, když se lidi občas nenávidí.“ Takovou polovičatostí nedocílíme vůbec nic, to můžeme rovnou zůstat ateisty. Musíme na to jít obráceně. Čím je svět rozbitější, čím víc se lidé mezi sebou nenávidí, tím víc se to musíme snažit láskou mezi sebou a láskou k nim napravovat. Čím jsou lidé otrávenější a ubitější starostmi a budováním pozemského blahobytu, tím víc, i z hlediska smíru, musíme stavět štěstí na hodnotách duchovních. Musíme si být vědomi své spoluzodpovědnosti za hříchy světa. Ty se musí nejdřív zlikvidovat, odčinit, aby mohlo nastat něco lepšího. Léčení je nutno začít u kořene, to znamená u sebe.

Zářit jako Mojžíš

Bůh je „oheň sžírající“. Kdo je s ním v důvěrném spojení, nutně musí zářit. Modlitba je vnitřní světlo, to z nás musí vyzařovat tak, aby druzí poznali, že jeho zdrojem je Bůh a je i zdrojem naší radosti. Mojžíš rozmlouval s Hospodinem čtyřicet dnů (to byly exercicie!) a když se pak vrátil k Izraelitům, jeho tvář zářila tak, že na něho nemohli ani pohlédnout. Michelangelova socha Mojžíše má na hlavě „rohy“. Nejsou to rohy, ale záře, vycházející z jeho hlavy po rozmluvě s Hospodinem. I my máme denně možnost audience u Boha. Proč nezáříme stejně jako Mojžíš? Rozmluva s Bohem udržuje mládí, rozmnožuje radost a ta na nás přece musí být vidět a musí oslovovat druhé. Dějiny nepíší historikové, ale světci, kteří prožívají konkrétní dobu. Současní světci jsou nositelé pochodní. Ukazují, jak může být spiritualita formována v současných podmínkách. Bůh se nemění, formy spirituality se měnit mohou.

Kouzlo apoštolátu

Náš život musí být tak opravdový, aby byl modlitbou. A naopak – naše modlitba musí být tak opravdová, aby byla životem. Taková opravdovost je úžasně průbojná. Spočívá v ní celé kouzlo apoštolátu. Rozhodně je třeba odbourat tradici modliteb odříkávacích, bezmyšlenkovitě drmolených. Učme kvalitní rozjímavé modlitbě i děti. Kopírují nás, napodobují nás, neučme je zlozvykům v modlitbě. Aby naše modlitba měla apoštolský charakter, aby byla kněžská, apoštolská, aby šla do světa hlásat evangelium všemu stvoření, bezpodmínečně musí být pravdivá, musí být v souladu s naším životem. Usiluji o to, aby celý můj život byl modlitbou? Modlím se svůj život trpělivě? Oslovuji svým životem lidi kolem sebe? Nepohoršuji je svou nedůsledností? Co je ještě na mé modlitbě nedokonalé? V čem se musím zlepšit?

Pokolení vyvolené, královské kněžstvo

„Vy však jste pokolení vyvolené, královské kněžstvo, národ svatý, lid, který náleží Bohu,“ říká nám obyčejný rybář a dodnes to nebylo překonáno. Jenže on to není obyčejný rybář, ale vrchní pastýř církve, skála, na které Kristus církev postavil. Tak to musíme brát vážně. Všechny ty tituly patří i nám, nejen apoštolům. V dnešní době mají velký význam laici zasvěcení Kristu – těmi jsou míněni všichni biřmovaní. Jsou vyslanci Kristovými, obdrželi k tomu nejen mandát, ale i Ducha svatého a jeho dary. Všichni jsme povoláni ke svatosti. Jsme povoláni ke kněžství – stát se alter Kristus, to znamená druhým Kristem. Na vrchol kněžského života se nelze dostat pohodlnou lanovkou, je to náročný horolezecký výstup. Nedivme se, že přichází i pády. Musíme si vzájemně pomáhat, nelze zůstat na poloviční cestě. Jen tak lidé vycítí, že v nás působí Duch svatý. Snažme se být jeho nástroji, stále lepšími a dokonalejšími.

Jako mne pronásledovali

Každý křesťan je povolán ke kněžství, ke královskému kněžství. Avšak každý ho uskutečňuje svým originálním způsobem. Nikdy to není lehké. Nepochopení, zápas s nezdarem, boj s výsměchem jsou zákonitou součástí našeho života. A že zejména doma není nikdo vítaným prorokem, to jsme jistě na vlastní kůži mnohokrát pocítili všichni. Naučme se odstraňovat všechno rušivé kolem, abychom zřetelně slyšeli hlas Boží. Nezůstávejme sami, podpírejme se navzájem. Náš život není soukromou pobožností. Nebuďme také překvapeni, že součástí našeho kněžství bude bolest vnější i vnitřní. Utrpení je nutnou součástí každého svědectví Kristova. Nezapomínejme: v míře, v jaké budou farníci, laici, neboli královské kněžstvo, prožívat své kněžství, tak ho budou prožívat i svěcení kněží. Kněžství je nejvyšší umění, proto je tu i nejvíc překážek.

Trénovat radost i v nepochopení

Už teď jsme zachráněni, vykoupeni. A přece – co je prázdnoty, neklidu a strachu v lidských duších. Zažil to na vlastní kůži i svatý Petr. Jak muselo být jeho srdce ustrašené, když zapřel svého Mistra. Později, když pronášel povzbudivá slova „budete jásat v zářivé radosti,“ nebyl v situaci snazší a méně nebezpečné. Věděl, že ho čeká vězení a smrt. Podobně Panna Maria. Když zpívala Magnificat, věděla, že ji nečeká snadný život, že vládne Herodes, a přesto říká „má duše jásá v Bohu, mém Spasiteli“. Proto později dokázala stát i pod křížem. Měla to prorozjímané, nacvičené. Je vůbec možné, aby člověk v okamžicích nepochopení prožíval radost? Dá se to natrénovat? Dá, jestliže si za vzor vezmeme Marii. Znám se dobře? Jak vypadá moje radost v těžkých chvílích? Podléhám krizím? Dovedu se jimi probojovávat? Dovedu se opravdově a upřímně radovat i uprostřed pomluv? Je má radost zakotvena v Bohu?

Měřítka lásky

Když všechno selže, je zde Bůh. Ale milujeme ho skutečně? Těžko milovat někoho, o jehož existenci teprve sháníme důkazy. To podstatné není hledání a dokazování, nýbrž láska. Ježíš se třikrát za sebou zeptal Petra, jestli ho miluje. Bůh si někde najde i nás a zeptá se úplně stejně. Jak mu svou lásku dokážeme? Je na to nějaká norma? Chtít lásku nacpat do norem a instrukcí, to by byla troufalost. Ale měřítka lásky existují. Jedním z nich je skoncování s věčným dokazováním Boží existence, nenechat se ve víře ničím zviklat. Jiným spolehlivým měřítkem lásky k Bohu je ochota něco obětovat. Dát mu přednost před svými koníčky. Bůh je svatě žárlivý – nesnese žádnou konkurenci. Apoštolové se po Letnicích nechali pro Krista i zavřít a popravit, protože ho měli opravdu rádi. Plnit jen Desatero přikázání, to ještě není důkaz lásky. Ale plnit vůli Boží bez nároku na odměnu, to už lásku dokazuje.

Bohatý milosrdenstvím

Mravní ubohost dnešního světa nevyřeší žádná vláda. Zlo je ještě hlubší, než se na první pohled zdá. Potrat není jenom záležitostí jednotlivce, důsledky ovlivňují myšlení mnoha lidí. Když mohu cokoliv udělat s bezbranným dítětem, proč bych nemohl cokoliv udělat s člověkem nesympatickým, který mi překáží. Jak vyřešit tento rozpor? Jak v takovém světě jednat? Lidské síly na to nestačí. Je tu jediný světlý bod na obzoru – Bůh, bohatý milosrdenstvím. On může zachránit i jinak zcela beznadějnou situaci naší doby. Rozměry mravní zkázy jsou celosvětové. Přesto: není to snad horší, než za dob potopy. Tehdy jen jedna jediná rodina stavěla loď a ostatní si užívali a posmívali se jí. Procentuálně je to dnes lepší, protože jsou mnozí, kteří se dovedou zapřít a Bůh dnes přece není milosrdenstvím méně bohatý, než tehdy. Musíme si být vědomi odpovědnosti za celý svět a obracet se k Bohu s prosbou o záchranu.

S ovčí mentalitou mezi vlky

Nejrůznější těžké situace kolem nás nejsou krokem zpět, ani nás nepotkávají proto, aby nám jen komplikovaly život. Jsou zde kvůli nám, abychom na ně odpovídali tvůrčím životem, abychom na nich rostli. Víme, že Kristus posílá apoštoly (i nás) jako ovce mezi vlky. Jak se mezi nimi máme chovat? Jak má vypadat ovčí mentalita uprostřed smečky šelem? K tomu je nutné se vycvičit. Mlčením, přísným mlčením, vnějším i vnitřním. Nejsme zde pro sebe, abychom se nějak nábožensky vyžívali, ale k úkolům, ke kterým nás povolal Kristus. Výslovně nám říká: „Vy jste si nevyvolili mne, já jsem si vyvolil vás.“ A také: „Kdo jednou sáhl na pluh a ohlíží se, není mne hoden.“ Každého z nás si vyvolil pro jiný úkol. Zde nejde nic kopírovat jeden od druhého. Naším nástrojem je srdce, trochu i rozum, ale hlavně vůle a samozřejmě hřivny, které jsme dostali a stále dostáváme ke všemu, co od nás Bůh očekává.

Smlouva nová a věčná

Ve Starém zákoně se smlouvy podepisovaly krví zvířat. Kristus podepsal smlouvu s námi vlastní krví, kterou za nás prolil na kříži. Dal svůj život za život lidstva. Je to závěť, která nabývá platnosti po smrti. Je to dědictví, které přijímají synové. Dědici mohou dědictví i odmítnout, mají na to právo, ovšem se všemi důsledky tohoto svého svobodného rozhodnutí. Nebude od věci čas od času meditovat o pekle, povede nás to k tomu, abychom dědictví neodmítli. Bůh nás nepřestane až do smrti znovu a znovu zvát, ale vždy bude respektovat naši svobodu, rozhodneme-li se jeho nabídku nepřijmout. Pomáhejme kněžím svou zbožnou účastí na mši svaté tuto Kristovu oběť opakovat, znovu tuto novou a věčnou smlouvu krví podepisovat. Účast na mši svaté neslouží jen pro naši útěchu, je důkazem, že o tu smlouvu opravdu stojíme. Každým svatým přijímáním svůj souhlas s ní znovu vyslovujeme.

Prožívání kněžství

Bůh nepovolal apoštoly proto, aby se zlepšila jejich modlitba, nýbrž aby slyšeli jeho slova: „Jděte do celého světa, učte všecky národy…“ Modlitba je samozřejmě nutnou podmínkou, ale hlavní poslání je „budete mi svědky“. Kněz musí hlásat radostnou zvěst, i když ho přijde otravovat sousedka. Funkce kněze je závažnější, než let kosmonauta. Není-li kosmonaut dobře připraven, neplní-li úkol dobře, jeho pád je tragický. Musí přísně dodržovat řád a třeba žít i celibátním životem, vyžadujícím sebekázeň. Tím spíše musí být zodpovědností prozářen život kněze. Ani členové královského kněžstva nemohou jen tak někde postávat a pokukovat. Musí svítit do tmy. Mše svatá není jediným liturgickým úkonem kněze. V plné míře pro něho platí „cokoliv jste učinili…“, a běda, kdyby byl pro svěřené duše pohoršením. Pro kněze není jiné cesty, než cesty kříže. Je zákonité, že speciálně kněží svěcení jsou křížem navštíveni.

_________________________________________________________________________

Křížová cesta

___________________________________________________________________________

I. Ježíš odsouzen na smrt

Ježíš překážel a mnohým byl nepohodlný tenkrát, překáží a je mnohým nepohodlný i dnes. Nejen humanistům, ale i všem ostatním, kteří zůstávají na poloviční cestě. Nejde vždycky o otevřené nepřátelství, často je to „jen“ lhostejnost – „člověk je přece důležitější než Bůh“ – a tak je Bůh odsunut na poslední místo. Ježíš tu stojí před Pilátem a nepotřebuje se hájit. Nepotřebuje nadpoloviční většinu. Má příležitost si život zachránit, ale neudělá to. Nechává se odsoudit. Všichni ho pokládají za blázna. Jeho počínání nechápe ani Pilát a nakonec ho odsuzuje. Dnes ani nevíme, jak Pilát skončil. Určitě nemá na celém světě jediný chrám, zatímco Ježíš jich má spoustu. Nebojme se být jeho učedníky. Co na tom, že i nás mnozí pokládají za blázny. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

II. Ježíš přijímá kříž

Nebojme se následovat Krista do všech důsledků. Materialisté nemohou vidět tajemnou krásu kříže, jeho bohatství a odměnu. To může vidět jen „blázen pro Krista“, to znamená blázen se zdravým srdcem, srdcem vykoupeným. Lásku člověka k člověku uznávají i humanisté, svým způsobem ji uznával dokonce i Hitler a Stalin. Jenže, kdo byl pro ně člověk? No přece příslušník jejich rasy, jejich národa, upřednostňované třídy, člen strany. Ty ostatní je nutno podle měřítek jejich „lásky“ zlikvidovat. Jedině Kristus hlásá lásku univerzální, lásku sloužící, schopnou oběti za druhé. Chci-li opravdu dobro druhého, musím i já být ochoten k oběti, a ta samozřejmě bolí. Právě proto Kristus umřel na kříži, a ne na zápal plic. Jsme vděční za prohlédnutí, za poznání, za vykoupení? Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

III. Ježíš poprvé padá pod křížem

Padá Ježíš pod křížem jako člověk, nebo jako Bůh? On je ale nejen bohočlověk, on je zároveň hlavou tajemného těla, to jest církve. Kolik těch bolavých pádů bychom v dějinách církve napočítali. Mnozí lidé by celkem brali Krista, ale rozhodně odmítají církev. Jak se Bůh zachoval, když byli ti, kterým svou církev svěřil, jmenovitě Petr a Pavel, vedeni na popravu? Bůh nehnul ani prstem, klidně tu nespravedlnost dopustil. A jak se každý může přesvědčit po dvou tisících letech, církev to nezlikvidovalo, nezahynula. Naopak, tím víc se šíří a roste, protože do nebeského království vede jedině cesta křížová. A co naše kříže? Ty nejsou v Božím plánu? Jsme ochotni dát svůj kříž k dispozici, aby přispěl k vítězství Kristovy církve? Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

IV. Ježíš se potkává se svou matkou

Jestlipak Panna Maria vnímala starce Simeona, když jí při obětování Ježíška v chrámě říkal: „Tvou vlastní duši pronikne meč.“ Viděla dopředu „meč“, který bude muset prožívat na křížové cestě? Jistě nevěděla, a ani netušila, že za dvanáct let bude po Jeruzalémě s bolestí hledat své ztracené dítě. Přesto ke všemu tomu dala svobodně už předem svůj plný souhlas. Tak ať je i náš bezvýhradný souhlas s Božími plány důkazem naší odlišnosti od konzumního světa kolem nás. Ten vidí ve všem jen náhodu. Ale my nejsme hříčkou osudu, hříčkou náhody. Jsme milované děti Boží. Tak jako onomu dramatu Ježíšovy křížové cesty dodává Panna Maria prvek mateřské lásky, stejně je tomu i na křížové cestě každého jednotlivce i každého národa, tehdy i dnes. Maria je naší matkou, snaží se nám pomáhat, a nepochybně k tomu má od Boha povolení. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

V. Šimon Cyrenský pomáhá Ježíši nést kříž

Šimon šel „náhodou“ kolem, a aniž to plánoval, stal se součástí křížové cesty. Protože kříž přijal, byť po zaváhání, připomínáme si ho po dvou tisíciletích i my. Kolikrát se něco podobného přihodilo i nám? Kolikrát jsme si mysleli, že je naše setkání s utrpením náhoda, která nás k ničemu nevybízí, k ničemu nezavazuje? Jednou provždy si v tom udělejme jasno. Odstraňme ze svého slovníku slovo náhoda a začněme se chovat křesťansky zodpovědně v každé situaci, ve které se, byť neplánovaně, ocitneme. Zkusme si uvědomit, kolik „náhod“ formovalo náš dosavadní život. Odprosme Boha za samozřejmost, s níž jsme od něho ty „náhody“ bez špetky vděčnosti přijímali, nebo je zcela přehlíželi a bagatelizovali. Poděkujme Bohu aspoň dodatečně za všechny ty předem promyšlené, a třeba i hodně bolavé zásahy, které nás, a lidi kolem nás, přivedly blíž ke Kristu. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

VI. Veronika podává Ježíši roušku

O vdově, která dala do chrámové pokladnice haléř, říká Ježíš, že dala víc, než ostatní. Veronika Ježíši podala jen jakýsi kapesník. Taková maličkost. A přece je dost pravděpodobné, že podle Ježíšových měřítek udělala tato slabá žena víc, než statný muž Šimon. Rozhodně to neudělala z donucení, ale spontánně, odvážně a z lásky. Všechno, co tento svět hodnotí jako zanedbatelnou a bezvýznamnou maličkost, může mít v očích Božích nekonečnou cenu, je-li to podloženo velkou nezištnou láskou. I náš život může být bohatý, a svět o tom nemusí ani vědět. Veronice se naskytla příležitost, kterou jí možná závidíme. Počítala s ní, když ráno vstávala z postele? Vymyslela si to, nebo to byl nápad Ducha svatého? Umíme my poslouchat nápady Ducha svatého? Reagujeme na ně, anebo děláme, že neslyšíme? Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

VII. Druhý pád Kristův

Z deseti zázračně uzdravených se jen jeden vrátil, aby Ježíši poděkoval. Nevděk, neláska. Tenkrát, i dnes. Je-li ale život totéž co láska, pak každý nedostatek lásky musí narušovat i samotný život. A život v plnosti je právě to, co nám Ježíš přišel dát. Je nabíledni, že tímto bolavým pádem pod křížem Ježíš řeší a vyrovnává především nedostatek naší lásky. Jsme stvořeni pro lásku a přitom se necháváme světem tak zmanipulovat, že se stáváme stroji, žijeme jako roboti. Přesto nad námi Kristus neláme hůl, ale sám padá pod tíhou kříže do prachu země. Kolik opakovaných pádů bychom v dějinách lidstva mohli napočítat. Každý jednotlivec, a každá generace prožívá své vlastní pády. Ale každý jednotlivec i každá generace má možnost znovu vstát, vrátí-li se ke Kristu. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

VIII. Ježíš mluví k plačícím ženám

Ježíš zodpovědností za výchovu dětí zavazuje ženy. Bůh jim k tomu dal zvláštní hřivny a chce, aby je rozmnožovaly. Není to zároveň uznání důstojnosti ženy? Každý z nás je originál, i každá žena je originál s nezaměnitelným posláním. Výchova nespočívá jen v Desateru. Židovské matky Desatero dobře znaly, věděly, jak starozákonním způsobem vychovávat děti. Ale Ježíš klade důraz na lásku. Připomíná, že nestačí nelhat a nekrást, je nutno milovat a plnit vůli Boží. Nevíme jak? „Neuvažujte, co byste řekli, Duch vám dá“ – platí i ve výchově. Žena má zodpovědnost za výchovu budoucích rodičů, generací, politiků i kněží. Některé ženy dovedou diplomatickou výchovou a láskou vypěstovat ve svém faráři i smysl pro krásu liturgického prostoru. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

IX. Třetí pád Kristův

Když přední politik a ekonom řekne, že za rok 2020 je lépe se nedívat, k čemu nám to je? Kristus problémy světa, který hrozí pádem a absolutním zničením, řeší křížem. Padá pod ním a slovy sv. Pavla nám vzkazuje, že nás potřebuje: „Trpím, ale raduji se z toho, protože na svém těle doplňuji, co zbývá do plné míry utrpení Kristových pro jeho tělo, tj. církev.“ Církev je znamením pro celé lidstvo. Když lidé vidí roztříštěnost křesťanů, nedivme se, že se sami vzájemně osočují. Dokud neukážeme my, že jsme děti Boží, jak to můžeme chtít od nevěřících? Jedině Kristus je schopen situaci současného světa vyřešit. Je nutno se obrátit k němu, ne k politikům, ekonomům nebo náhodám a osudu. Kdo může ten obrat uskutečnit? Ateisté? Nestačí říkat: „To nese doba, s tím se nedá nic dělat.“ Kristus něco dělá! A počítá s tím, že aspoň někdo se k němu přidá. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

X. Ježíš zbaven šatu

„Blahoslavení, kteří mají ducha chudoby, kteří netouží po bohatství,“ učí Ježíš a požaduje „prodej všechno co máš“. Sám nám jde příkladem. Nechává se okrást i o to nejintimnější. Je možné, že mu to roucho utkala sama Panna Maria. Bylo z jednoho kusu, jistě kvalitní, když se ho ani ti vojáci neodvážili roztrhat a losovali o něj. Co nám tím Ježíš říká? Co tak hrozného potřebuje být neutralizováno tímto činem chudoby, velkým smírem? Netrpí zrovna tady Spasitel za pýchu lidstva, které si v genovém inženýrství troufá rozhodovat o tom, kdo se narodí a kdo ne? Lidské tělo je vzácný dar, který Bůh člověku svěřil (stejně jako celý ráj), aby ho chránil a opatroval – a on ho leckdy používá jen ke konzumu, k honbě za bohatstvím a za požitky. Ježíš se zde nechává tupit, ponížit, a čeká, jak se rozhodneme – jestli půjdeme za ním, nebo za bohatstvím. Jsme ochotni se něčeho dobrovolně zříci? Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

XI. Ježíše přibíjejí na kříž

Kolik té bolesti na světě je! Máme rozvinuté zdravotnictví, účinné léky, operace, a bolest existuje dál. I ta zbytečná ve válkách, hladomorech, kriminálech, Na jedné straně se lékaři snaží preventivně čelit nemocem, na druhé straně lidi hynou při násilnostech, autohaváriích, někdy i sebevraždou. Není takové počínání schizofrenní? My víme, že vedle utrpení nesmyslného a zbytečného existuje i utrpení smysluplné, které, pokud je správně uchopeno, má velký záchranný účel. To může pochopit jen křesťan. „Každou bolest je možno snést, jakmile ji člověk za něco obětuje,“ tvrdí dr. Mrázek, umírající na rakovinu. Kříž je Bohem dokonale promyšlený, je podstatnou součástí jeho akce na záchranu světa. Proto se Kristus za nás, jmenovitě za nás, dobrovolně nechává přibít na kříž. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

XII. Ježíš na kříži umírá

Smrt se lékařské vědě nikdy nepodaří odstranit. Co s ní? Ateista se pomyšlení na smrt vyhýbá, a pokud se jí už zabývá, tak spíš uvažuje o tom, jak snadno umřít, když ho život přestane bavit. Řešení vidí v eutanázii. Jen aby nemusel přemýšlet o tom, kam umírá. Víme my, kam umíráme? V Božím plánu je život věčný. Smrt je velkým burcovatelem a kazatelem. Právě v ní dosahuje Boží láska největších výsledků. Milost dobré smrti je možné předem vyprosit sobě, i druhým. Umírat budeme jen jednou, ale něco se natrénovat dá. Denně si „zvykat umírat do nebe“. Svatý Pavel to krásně uměl: „Toužím zemřít a být s Kristem.“ Pro ty, které Kristus přišel vykoupit, není jiného života než život s Ním! S podmínkou, že o to sami stojí. Pak v plné míře platí: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Kolik asi zla Ježíš svou smrtí na kříži zlikvidoval. A lidé jsou pořád nepoučitelní. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

XIII. Ježíšovo tělo snímáno z kříže

Kolik je po světě krásných obrazů a soch Piety. Kolik umělců tato scéna inspirovala. Když Krista sundali z kříže, položili ho Panně Marii na klín. Většina lidí se kontaktu s mrtvolou vyhýbá. Maria se nevyhýbala. Vzala si mrtvé tělo svého Syna na klín, na ten klín, na kterém ho chovala jako nemluvňátko. Co si při tom asi myslela? Propadala malomyslnosti? Vzpomínala, co jí říkal? Jestli se teď na nás Panna Maria dívá, co si myslí o nás? Vážíme si toho, že obětovala svého Syna pro záchranu světa i záchranu každého z nás? Při snímání z kříže zůstala jen hrstka nejvěrnějších. Před časem se pouze jeden z desíti uzdravených vrátil, aby Ježíši poděkoval. Tehdy i dnes. Ale stále platí: „Neboj se, malé stádce, neboť zalíbilo se Otci dát ti království nebeské.“ Naším úkolem je zůstat věrní za všech okolností, usilovat o svatost, nespokojit se s průměrem. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

XIV. Ježíšovo tělo položeno do hrobu

Nejčastější fráze, kterou je možno zaslechnout na pohřbech, je: „Už to má za sebou, už ho nic nebolí.“ Jak je trapné, když se k takovým frázím sníží i pravidelný návštěvník nedělních bohoslužeb. Schválně říkám návštěvník, protože skutečný věřící přece věří, že zemřelý nemá život za sebou, ale před sebou. Že život pokračuje. Tělo se rozkládá a zapáchá – ano, i tím nám Bůh ukazuje, že smrt těla není cílem života. Je odložením všech hmotných omezeností, aby člověk mohl začít žít život plný, věčný. Věřím tomu? Jsem připraven dát písemně do závěti výslovné přání, aby při mém pohřbu zazněla radostná velikonoční píseň a ne nějaké utahané, ubrečené písničky? Pohřeb věřícího, který dobře žil a navíc trpěl, je vždycky radostnou událostí. Kněz má téměř stoprocentní jistotu, že ho doprovází do nebe. Kéž se to dá říct i o pohřbu našem. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

XV. Zmrtvýchvstání Kristovo

Po pohřbu zákonitě následuje zmrtvýchvstání. A když po pohřbu Kristově, tak také po pohřbu našem. Z kříže sundali a do hrobu uložili jen jeho bezduché tělo, pouhou hmotu. Podobně si můžeme představit i svůj pohřeb. Do hrobu odložíme své opotřebované, bolavé, hmotné tělo, abychom dál žili životem krásnějším, a bohatším. Životem s Přítelem, se kterým jsme se snažili žít už tady na světě, a třeba i trpět a bojovat. Kristův požadavek „chci, aby byla vaše radost dokonalá,“ se dá plně uskutečnit až po našem vzkříšení, po našem nanebevzetí. Mnozí si otázku co je po smrti, ani nechtějí položit. Zavírají před ní oči i lidé zdánlivě inteligentní, aniž si uvědomí, že vyhýbání se tak zásadní otázce je usvědčuje z hlouposti. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši