NA MINUTU S LADISLAVEM KUBÍČKEM

ze zápisků z exercicií vybrala Marie Svatošová

PŘITAHUJI ?

Předmluva

Milí čtenáři, svazek, který držíte v ruce, je druhým dílem zápisků z exercicií s P. Ladislavem Kubíčkem. Vychází u příležitosti 3. výročí jeho smrti a volně navazuje na díl první, který vyšel před rokem ve stejné edici pod názvem Zapaluji? Zdroj je u obou stejný. Jsou jím moje vlastnoruční zápisky z let 1976 – 2004. Protože P. Ladislav mluvil rozvážně a pomalu a já píšu rychle, jsem si jistá, že se mi podařilo zachytit jeho slova naprosto věrně a mohu ručit za jejich autenticitu. Karmelitánskému nakladatelství vděčím za možnost se s vámi o tento vzácný poklad rozdělit. Bohu z celého srdce vděčím za čas, který jsem ke zpracování zápisků potřebovala, o který jsem proto v modlitbě prosila, a byla vyslyšena. Určitě nestihnu udělat všechno, co bych udělat chtěla, a ani to není žádoucí. Žádoucí je stihnout to, co je ve shodě s vůlí Boží. Nepochybuji o tom, že uchování díla P. Ladislava a šíření jeho poselství v souladu s Boží vůlí je. Samozřejmou součástí denního programu Ladislavových exercicií bývala i křížová cesta. Ukázku jedné z nich najdete v závěru této knížky. P. Ladislav nás tímto způsobem prakticky a názorně učil osobní rozjímavé modlitbě a s oblibou svým svěřencům ukládal za domácí úkol napsat křížovou cestu na zadané téma nebo pro určitou skupinu lidí. Už v předmluvě k prvnímu dílu zápisků z exercicií jsem slíbila díl druhý, pro který jsem měla dostatek podkladů v hromadě svých popsaných sešitů. Dovolila jsem si vyslovit i naději: „Není vyloučeno, že časem někde vyplavou další, dosud nepublikované, kvalitní zápisky nebo zvukové záznamy exercicií P. Ladislava. Ty by pak mohly v roce 2008 vyjít jako třetí díl trilogie. Jak Pán Bůh dá.“ Dnes už mohu prozradit, že se tato naděje naplnila a rukopis třetího dílu odevzdávám nakladatelství zároveň s dílem druhým. Ten by se měl s názvem Oslovuji? objevit na pultech knihkupectví 11. září 2008. Marie Svatošová

Proč zrovna křesťanství

Ve světě jsou i jiná velká náboženství. Často nám vytýkají pýchu a nedostatek tolerance, prý jsme málo demokratičtí. Jasná odpověď je v 1. odstavci listu Židům – „Bůh k nám promluvil skrze Syna“. Syna Božího přece nemůžeme zaměnit za nějakého proroka. „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze lidi shůry osvícené“ – to je to, co nás spojuje s ostatními náboženstvími, i se židovstvím. S mohamedány a židy máme společného „jednoho Boha“. Horší je kontakt s těmi, kdo neuznávají osobního Boha. Jsme-li učedníky Syna Božího, „poslaného v poslední době“, musíme si toho vážit! Vlastního Syna nám Bůh poslal – přijali jsme ho? Mnoho křesťanů chápe křesťanství jen jako víru. Boží Syn za nás nejen zemřel, on z nás také udělal členy Boží rodiny! To se musí projevit i velkorysostí našeho pohledu na ostatní lidi. Nemůžeme zatracovat ty, kdo poznali jen Kristovy předchůdce, proroky.

Pánem i budoucnosti

V 1. kapitole listu sv. Pavla Židům čteme, že Bůh Krista „ustanovil dědičným Pánem všeho.“ Kristus je Pánem nejen minulosti a přítomnosti, ale i budoucnosti. Chce-li řešit situaci celého světa, nemůžeme my, synové Boží, stát netečně a bez zájmu stranou. Sv. Pavel v další větě nazývá Krista „výbleskem Boží slávy a výraznou podobou jeho podstaty“. Je to jasná odpověď na námitku ateistů, proč se Pán Bůh neukáže. I proto Bůh poslal svého Syna, aby lidé viděli jeho podobu a poznali, že je možno žít svobodně, beze strachu ze smrti. Ježíš se nebál zrady Jidáše, ještě mu radí „teď je nejvhodnější doba mě zradit“. A dokonce ho kryje. A my, učedníci a bratři tohoto Syna Božího, bychom se měli bát? „Radujte se a jásejte, když vás pronásledují…“. Nezůstávejme na poloviční cestě. Snažme se dostat do plné svobody dětí Božích.

Jak pozdravit Boha

Většina lidí v soukromém rozhovoru přizná, že se nějak modlí. I ateisti a komunisti se modlí. Zvlášť, když je jim zle. Modlitba křesťana by měla vypadat jinak. Měla by být podstatně bohatší, posvátnější. Kristus nás naučil modlit se dvěma způsoby. Naučil nás Otčenáš a učil nás i osobním příkladem, když se vytrácel do samoty, aby se tam modlil. Otčenáš se nám, bohužel, stal zvykem. Tu zvykovost se bezpodmínečně musíme snažit odstranit. Otčenáš není modlitba určená pro chvíle, kdy nám teče do bot. Modlitba nesmí být jen prošením, musí být v první řadě radostným pozdravem Bohu, ke kterému se v ní obracíme. Často myslíme jen na své zdraví. Stalo se to i běžným pozdravem – „buď zdráv“. Pán Bůh ale není nemocný. Nemusíme se bát o jeho zdraví. Proto taky Pán Ježíš v Otčenáši nevolí pozdrav „buď zdráv“, ale „posvěť se jméno tvé“.

O co prosit, jak děkovat

V Otčenáši hned na začátku prosíme o to, aby náš život nebyl hříčkou nějakého anonymního osudu, ale aby se uskutečnily velkorysé Boží plány. „Přijď království tvé!“ „Buď vůle tvá!“ Boží vůle se splní v každém případě. Proč tedy o ni máme ještě prosit? Protože Bůh čeká na náš souhlas, respektuje naši svobodnou vůli. Teprve ve druhé polovině Otčenáše přijdou na řadu prosby za nás – „chléb náš vezdejší dej nám dnes“ a další. Modlitba není samomluva, ale rozmluva. Plně to platí také o Otčenáši. Jak musí být Bohu trapně, když na něho ve spěchu vychrlíme Otčenáš a vůbec se nezajímáme o to, co nám k němu řekne. Když se ani chvilku neodmlčíme a nepustíme ho vůbec ke slovu. Zvykněme si dodat: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník naslouchá.“ Co uslyšíme při takové modlitbě, co nás při ní „napadne“, to je hlas Boží. Poděkovat Bohu za jeho sdělení nemusíme jen slovy, ale jakýmkoli projevem radosti. Není nutno řečnit, spíše vztah lásky prožívat.

Kostel nikdy není poloprázdný

Možná jsme to ještě plně nepochopili. Možná máme komplex méněcennosti z toho, že nás je v kostele ve všední den a někdy i na nedělní mši svaté pět a půl. Nedejme se mýlit. To je pouze optický klam. Ručím vám za to, že gloria – „Sláva na výsostech Bohu“ – tam zpívají především andělé a my se k nim pouze přidáváme. Vždycky tam jsou s námi naši andělé strážní, ale i další andělé. Málo nás tam tedy není. Jo, kdyby tam přišel pan prezident, o tom by se hned povídalo. Toho by byly plné noviny a plná televize. Ale že je tam plno andělů, to si málokdo uvědomuje. Tak z toho mějme radost aspoň my. Prožívejme celou tu skutečnost, celou tu krásu, celé to bohatství! Je přece věnované nám, křesťanům.

Transfuze krve Kristovy

Přinášení obětních darů a obětování při mši svaté, není pouhý obřad. Není to záležitost jenom kněze. Chceme-li mít skutečnou účast na mši svaté, musíme na paténu a do kalicha vložit všechno. Pán Bůh bere i naše bolesti, starosti, celou naši budoucnost i lidi, kteří nám dělají starosti. Víno vymačkané z hroznů připomíná naše slzy a náš pot. Všechno to je třeba dát jako oběť do mše svaté. „Toto je moje tělo,“ říká Ježíš už ve čtvrtek a umírá až v pátek. Jestliže mu nevadil rozdíl dvaceti hodin, nevadí mu ani rozdíl dvou tisíců let. Při každé mši svaté se znovu za nás obětuje. Svaté přijímání – communio – je spojení člověka s Kristem. Opravdu spojuji své srdce s jeho srdcem? Svou krev s jeho krví? Uvědomuji si, že tu jde o transfuzi Kristovy krve do mých žil? Kojící matka živí dítě svým tělem. Je to důležité nejen pro výživu, ale i pro jejich citový život. Podobně jsme i my syceni tělem Kristovým.

Radost – silný živel duchovního života

Radost nejsou jen emoce nebo pouhý citový doprovod, radost je v křesťanství cosi základního. Je to hodnota, mohutnost, dar, nejen pocit. Pokud nejsme radosti schopni, nevymlouvejme se na povahu. Nezdůvodňujme ji rádoby vědecky: „Já za to nemohu, mně to řekl psycholog“. Hlásat radostnou zvěst je naším posláním! Ale my raději používáme cizí slovo evangelium, jen abychom si neuvědomili základní hřích křesťana, když kolem sebe radostnou zvěst nešíří! Kdybychom lidem dovedli pomoci správně zhodnotit utrpěné ztráty a nabídli jim větší hodnoty, kdybychom jim ukázali cestu k radosti, mnozí by nemuseli skončit s depresí na psychiatrii. Stejně jako pokoj, i radost z nás musí druzí vycítit, vysát a převzít. O naši filozofii mnozí stát nebudou. O radost stojí všichni. Proto Kristus neposílá učedníky do světa hlásat nauku o Boží Trojici, ale radostnou zvěst. „Radujte se, znovu vám říkám, radujte se!“

Aby mě nic nevykolejilo

Nenaučí-li se člověk ovládat své pocity, každá bolest a nepříjemnost ho rozladí, někdy i rozzuří a může vést až k sebevraždě. Jak to naučit ateistu? Proč ten by měl snášet nepříjemnosti? V kriminále byl se mnou na cele kluk, který se rozzuřil, kdykoliv měl hlad. Nezbylo, než mu dávat vlastní chleba. Jsou ale i inteligentní lidi, kteří jsou ve vleku emocí a pocitů. Láska ke Kristu nás činí jemu podobným a díváme se na nepřítele Jeho očima. Své jednání je nutno motivovat něčím vyšším, než pocity. Motiv naší radosti musí být tak silný, abychom se uměli radovat i z toho, co bolí. Tušíme tu výsadu, kterou máme? Nevzdávejme se jí! Osvojme si ji trpělivým učením. Při každém píchnutí v zádech řekněme: „Děkuji ti, Pane“, „velebí má duše Hospodina“. Zvykněme si poděkovat i za to, že nás někdo pomlouvá, že lže. Jakmile si to zvykneme, nic nás nemůže vykolejit.

Smysl pro humor

Stejně jako schopnost se radovat, je i smysl pro humor odznakem všech, kteří už dospěli k úplné lásce Boží. Smysl pro humor musí být typickou, nápadnou vlastností každého křesťana. Není to samozřejmé. Lidé dovedou i po mnoha letech vyčíst něco, co bylo řečeno žertem, ale oni to tak nepochopili. V kom z nich je chyba? Humor je radostný prvek, ale je třeba s ním moudře zacházet. Předložit ho tak, aby byl pochopen, aby nezranil. Je-li ovšem někdo zvyklý každého hned podezírat, těžko vtip pochopí. Hledá za ním něco špatného a samozřejmě tím trpí především on sám. Měl Kristus smysl pro humor? „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ – copak nevěděl, proč Magdalena pláče a koho hledá? Nebo při nasycení zástupů – jistě věděl, co vzápětí udělá, ale dělá si z učedníků jemnou legraci – „ukažte se, dejte jim vy najíst“ – pokud jsme v tom smysl pro humor nikdy neviděli, dívali jsme se správně?

Nechat se rozdýchat Duchem

Bez dýchání nelze žít. Je možné rozdýchat druhého člověka a zachránit mu život. Je možné nechat se rozdýchat dechem Božím – Duchem svatým – ale vyžaduje to svobodnou vůli. Bůh nemůže vzít své slovo zpět, nemůže nám naši svobodnou vůli odebrat. Všemohoucí Bůh je paradoxně v této sféře bez moci, zatímco omezený člověk má neomezenou moc se rozhodnout. Právě v tom spočívá velikost člověka – ve všem je omezen, jen ve svobodné vůli ne. Ani malé dítě se nedá přinutit, aby mělo někoho rádo. Když řekne ne, stojí si za tím a nechá se i seřezat. Řekne-li člověk Bohu „ano“, okamžitě životodárný dech Boží proniká celou jeho bytost a má plnou moc dělat si s ním, co chce – a dělá jen věci velké! Duch svatý se trvale šíří vesmírem a nenarazí-li na překážku svobodné vůle, proniká dál. Najde-li souhlas, působí. Čím intimnější vztah navážeme s Duchem svatým, tím kvalitnější životní dílo vytvoříme.

Hlavně zdravíčko, pane faráři

Bůh – náš Režisér – má ve svém scénáři zaneseno nejen naše povolání na jeviště života, ale také čas a okolnosti našeho odvolání z něj. Nejsou to naši rodiče, ale Bůh, kdo nás vybavil hřivnami a posílá nás s konkrétními úkoly do života. Je pro člověka velkou milostí Boží umřít v pravou chvíli. Ne předčasně sebevraždou nebo nesprávným, zhýralým způsobem života. Ne později umělým prodlužováním biologického života pomocí přístrojů. Ruku na srdce – respektujeme za všech okolností svého Režiséra? Nemáme někdy k životu přístup spíše materialistický? Možná si to nechceme přiznat, ale prozradíme se už při pozdravu: „Hlavně zdravíčko, pane faráři“. Za druhého se modlíme: „Hlavně aby neumřel, ještě ho tu nech“. Jedině v případě, že k takové prosbě s plným vědomím připojíme dovětek „buď vůle tvá“, je naše modlitba v pořádku. Bůh může vyslyšet i naši nevhodnou prosbu, která není plně ve shodě s jeho vůlí. Stává se to, ovšem někdy toho člověk dodatečně i lituje. Pro příště je už poučen.

Hřích netečnosti a nevděčnosti

Všechna krása světa byla stvořena pro člověka. Jaký je to hřích, když za tu krásu neděkujeme, když si jí nevážíme! Je to hřích netečnosti a nevděčnosti. V ráji byla krása, o které se nám ani nesní. Jenže člověk nechtěl respektovat řád. Součástí harmonie v ráji byla i poslušnost, jenže člověk zvolil neposlušnost – a proto: „Odchod!“ Ve svém chování pokračuje člověk dál a výsledky se dostavují. Je tu ozónová díra, AIDS, narušená příroda, narušený zbytek ráje. Chceme-li nemocnou a pyšnou společnost léčit, musíme použít antidotum, protilék. Proti pýše pokoru, proti neposlušnosti poslušnost. Co je té neposlušnosti jenom v samotné církvi. Neposlušnost kněží vůči papeži! Nejsme tu pro sebe. Bůh s námi počítá, očekává, že mu pomůžeme zachránit svět. To z naší strany předpokládá respektovat plán Boží, změnit smýšlení, přidat v modlitbě, přidat v sebezáporu.

Společný jmenovatel dobra i zla

Musí nám být naprosto jasné, že existence zla ve světě je možná jedině díky existenci svobodné vůle člověka. Nelze si vymyslet systém, v němž by existovala svobodná vůle, a neexistovalo zlo. Ale i láska je projevem svobodné vůle! Vyloučit možnost zla ve světě by znamenalo naprostou absenci svobody, čili totalitu. Svoboda je tragický dar, se kterým člověk neumí vždycky dobře zacházet. Přesto nikdo nikdy na světě nevymyslel nic lepšího, než je svobodná vůle. Bez ní by padlo všechno – láska, manželství, celý svět umění. Bůh ví, že většina lidí se rozhodne pro zlo. Přesto mu ta hrstka, která se svobodně rozhodne pro dobro, pro lásku, stojí za to! Bůh to ví předem – „malé je stádce…“, „málo je těch, kteří jdou úzkou branou…“. V této sféře se nedá rozhodovat demokraticky, nedá se dělat referendum. Platí tu úplně jiné zákony.

Možnost návratu

Bůh stvořil a svobodnou vůlí obdařil nejen člověka, ale i anděly. Všichni dostali stejnou možnost svobodně se rozhodnout buď pro dobro, nebo pro zlo. Nutně buď-anebo. Je tu ale přece jen podstatný rozdíl. Oproti andělům máme jednu obrovskou výhodu. Andělé dostali – vzhledem ke svým vyšším schopnostem – pouze jedinou možnost se rozhodnout. Ti z nich, kteří se rozhodli, že nebudou sloužit, nemají možnost nápravy, nemají možnost návratu. Odmítli respektovat řád v ráji a museli odejít. Museli definitivně opustit nebeské království a s ním ztratili i Zdroj lásky a života. Rozhodne-li se špatně člověk, může činit pokání, může se vrátit. Tuto možnost nám získal Kristus. Ďábel, který musel ráj opustit, se ve své zlobě a závisti snaží strhnout do propasti i nás. Co z toho z psychologického hlediska má? Ví, že prohrál, a přesto se namáhá a páchá zlo – jediným motivem mu může být závist.

Trest, zkouška i cesta ke svatosti

Všechny bolesti a nemoci jsou součástí Božího scénáře. Bohu se nic nevymklo z ruky, ani ďábelské působení. V knize Job to vidíme jasně – „vezmi si ho, ale jeho duše se nedotýkej“, říká Bůh ďáblovi. Satan může dělat jenom to, co mu Bůh dovolí. Jeho tragika spočívá v tom, že chce páchat zlo a neuvědomuje si, že v rámci Božích plánů nakonec i on slouží dobru. Utrpení může být trestem, ale není tomu tak vždy. Může být i zkouškou – a to už je sféra Boží. Musí tu být někdo, kdo zkouší. Bůh chce mít každého člověka vyzkoušeného, vybroušeného, a to může i bolet. Bůh si určitě vyzkouší každé manželství, každého kněze, každého řeholníka a speciálně toho, komu svěřil víc hřiven. Buďme na to připraveni a nemysleme si hned, že všechno zkrachovalo. Není to fiasko, ale zkouška, kterou je nutno absolvovat věrností. Bolest a utrpení může být i cestou ke svatosti. Svobodné rozhodnutí nést kříž takovou bezpečnou cestou ke svatosti nepochybně je.

Přenášení myšlenek

Mimosmyslové vnímání a přenášení myšlenek existuje a je vědecky nepostižitelné. Jsou to zbytky normálních schopností člověka v ráji. Je možné, že původně člověk dovedl své myšlenky přenášet beze slov na druhé lidi a dokonce i na zvířata. Až když byl z ráje vyhnán, byl ochuzen, musel se starat o obživu, na leccos už neměl čas, zhrubl. Kristus nám nabízí všechno, co jsme ztratili. Je nutno vědět, že parapsychologické schopnosti má každé tělo, i když se tato síla probudí jen u někoho a jen za mimořádných okolností, například když někdo umírá. Můžeme vyzařovat i lásku a myšlenky dobra. Je dobré to trénovat a využívat nejen při doprovázení umírajících, ale i při výchově dětí. Děti jsou pro to nejvnímavější před usnutím. Je proto škoda nechat je usínat u televize. Šidíme tak je a šidíme i sebe o tu nejpůsobivější příležitost pozitivně na ně působit.

Problém volného času

Hmotná nouze se dá řešit humanitárními akcemi, ale s nudou je to složitější. Nejen hlad, ale i nuda může být i smrtelná. Leckterá sebevražda je důsledkem nudy a vnitřní prázdnoty. Většina lidí neumí smysluplně využít volný čas. Televize je uspokojuje jen na chvíli. Mnozí nevěřící se mohou nudou ukousat. Křesťan, který své křesťanství žije plně a ve spolupráci s Duchem svatým, se nikdy nudit nemůže! Ve stáří je pro nevěřícího volný čas katastrofou. Proto ten známý strach z odchodu do důchodu. Začíná nenápadně občasným smutkem, pak se fixuje do myšlenkového světa, až se nedá odbourat. Léky nepomáhají, protože příčina je jinde. Takový trapný závěr našeho života Bůh určitě v plánu nemá. Psychiatři znají i nedělní neurózu. Když v neděli utichne ruch, dostaví se existenciální vakuum. Bývá latentní a ani sám postižený neví, proč je tak nervózní a neklidný. Všichni tito lidé utíkají sami před sebou – říká se tomu centrifugální postoj. Jako v odstředivce. Opakem je vnitřní usebrání.

Utrpením lze život zušlechtit

Není žádná střední cesta. Buď je utrpení zlem, které je nutno vykořenit, anebo má smysl, a to smysl posvátný. To je možné za jednoho předpokladu – že do utrpení někdo tu posvátnost vložil a sám všechnu bolest prožil. Jedině Kristus dává utrpení, symbolizovanému křížem smysl. Nevěřící si s utrpením pochopitelně nevědí rady. Co má říci lékař nevyléčitelně nemocnému ateistovi? Jak mu má vysvětlit, že život může učinit smysluplným právě utrpení? Musí-li ateista snášet utrpení a nechápe jeho smysl, musí to být hrůza! Jen hrstka lidí ví, že utrpením lze život zušlechtit. Jen hrstka lidí ví, kde vzít sílu ke snášení utrpení a jak prožít život posvátně. Jen hrstka lidí ví, že utrpení otevírá cestu do nebeského království. To však platí za předpokladu kladného vztahu k nesení kříže. Za předpokladu, že je přijat nikoliv otráveně a z donucení, ale s láskou.

Nikoliv do rukou, ale na sebe

Viktor Emanuel Frankl říká, že lidský osud je možno brát dvojím způsobem. Buď ho „vzít do rukou“ anebo „na sebe“. Čtyřicet roků jsme čekali, až padne komunismus. Kolik tomu předcházelo obětí, než se ten systém zhroutil, a máme tu nové problémy. Naše představy o konečně dosaženém ráji se znovu hroutí. „Osud“, který na nás doléhá, je tady pořád. Mnoho času čekat na nový zázrak, nám už nezbývá. Mladí lidé jsou vždycky nakloněni tomu „vzít to do svých rukou“, ale křesťanský postoj je jiný – „vzít svůj kříž na sebe“. Ten tu nestojí náhodou, je připravený cílevědomě. Mnoho lidí neslyší jinou řeč, než řeč utrpení a k Bohu se obrátí jedině díky bolesti. Proto ji Bůh dopouští. Stále platí, že není na světě nic, co by nás mohlo odloučit od lásky Kristovy – ani osud, ani kříž, protože každý kříž je darem Božím. Přijímám ho tak? Mám čisté svědomí? Nemám manko?

Kříž není soukromá záležitost

„Trpím a doplňuji na svém těle, co zbývá do plné míry Kristových útrap, a to pro jeho tělo, církev“ – píše sv. Pavel z vězení. Neříká, že trpí, aby se stal dokonalým, aby si zasloužil nebe. Trpí pro církev. Kristus neříká žádné slovo zbytečně. Jestliže po nás chce, abychom „vzali svůj kříž a následovali ho“, není to jen nějaká básnická formulace. Zve nás tím k účasti na své záchranné vykupitelské akci pro celé lidstvo. Avšak, kolik je těch, kdo tuto výzvu svobodně a ochotně přijímají? Kříž bolí a tak máme chuť se mu vyhnout. Jenže náš kříž je součástí kříže Kristova a rozhodně není naší soukromou záležitostí, jestli ho přijmeme nebo odmítneme. Když ho odmítnu, je to dějinná škoda. A stejně mě čeká. Chci se dostat do nebe a bez kříže tam nevejdu. Ale ono je to ještě složitější. Trpí tím církev. A církev je duše světa – jak tím tedy trpí svět! Přijmeme-li svůj kříž a utrpení, jakou radost z toho má Kristus a prospěch svět!

Moje troška nic neznamená?

Ekonomická struktura Božího království je jiná než svět. V Sodomě do počtu spravedlivých chyběli jen tři. Může záležet na každém z nás. Na jedné straně jsem jen práškem ve vesmíru, na druhé jedinečný obraz Boží. A víme my, co skrze nás chce ve světě Bůh udělat, co mu chce říci? Učme se myslet ve čtvrtém rozměru. V Božím království je stálé teď. Myslíme si, že Kristus už trpěl, vstal z mrtvých, je ve slávě a všechno je hotovo? Jeho akce pokračuje a čeká na naši spolupráci. Kněz nemůže bez věřících sloužit mši svatou. Cítíme v tom bohatství svého liturgického života? To není jen útěcha. A jestli vrcholí dějiny, pak je nejvýš zodpovědné prožívat vážně každý den. Máme k tomu svátosti a celý arsenál pomocníků – Pannu Marii, anděly strážné, křestní a biřmovací patrony. Jaký k nim máme vztah? Jak je používáme? Kdypak si na ně vzpomeneme?

Nutnost vědomí vztahů

Člověk by mohl jít životem sám, žít izolovaně, mít osobní cíl stanoven bez ohledu na druhé a starat se jen o svou dokonalost. Jenže v Božím království pro takové individualistické cesty není místo. Člověk je součástí společenství, je členem rodiny. To je přirozený zákon. Jsou tu ale i ďábelské živly, které toto společenství narušují. Pak se ztrácí smysl pro společenství, nastupuje sobecký styl života. Dřív žili lidé rozptýleni po vesnicích, a přesto tvořili společenství. Dnes žijí pohromadě v panelácích a soused nezná souseda. Hromada lidí netvoří útvar, tak jako hromada kamení netvoří stavbu. Kristus ustanovil církev jako katedrálu, kde má všechno své místo – základy, věž i zlaté ozdoby. Ty ale musí být na něčem upevněny. Nutné je vědomí vztahů. Církev se nevyvinula, Kristus ji jednoho dne ustanovil. Postavil ji jako výsadu, jako společenství s přesnými zásadami, a my jsme se do tohoto společenství, do této rodiny dětí Božích křtem zrodili.

Církev není spolek

Církev je tajemství, neboli skrytá skutečnost, která je cele proniknuta Boží přítomností. Je ustanovena Kristem, je viditelným znamením a zprostředkovává milost. „Církev je tajemné tělo Kristovo a my jsme jeho údy,“ říká svatý Pavel. Nestačí tuhle definici jenom znát, je nutno ji akceptovat. „A mocnosti pekel ji nepřemohou,“ slibuje Kristus, když předává klíče Petrovi a ustanovuje ho prvním papežem. Proč to říká zrovna v té zakládající větě? Proč neříká, že ekonomové, politici, mohamedáni ji nepřemohou? Protože Kristus věděl od začátku, jak jeho církev bude napadána mocnostmi pekel. Kdo nechce jejich existenci uznat, nemůže pochopit ani tajemství církve. A protože církev jsme my a Kristus, tak se nedivme, že právě my máme co do činění s mocnostmi pekel. Ďábel nestárne, nevymřel ve středověku. Je stejně aktivní jako dřív, je puštěný ze řetězu a provádí svou velkou ofenzívu právě proti církvi a proti Bohu.

Proč mě pronásleduješ?

Šavel to myslel dobře a když něco dělal, dělal to pořádně. Pronásledoval první křesťany. Dělal to do chvíle, než uslyšel hlas: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ A co já? Vidím v církvi mystické tělo Kristovo, v němž on je hlavou a my údy? Musí nám to být jasné až do morku kostí. Kříž byl jen začátek. Kristus byl na křížové cestě zaprášený, zkrvavený, sotva se vlekl, padal a vstával… Mnozí v něm jistě viděli chudáka, který si myslí, že spasí svět. A stejně mylně chápou církev všichni, kteří za křížem nevidí zmrtvýchvstání. Zákonitě se jim církev musí jevit slabá, vykrvácená, někdy i umírající – jinak by nebyla tělem Kristovým. Ale ona jím je, stále provokuje farizeje a Piláty, stále nese kříž dějinami, je stále vítězná a my jsme její součástí. Máme s ní být solidární nebo ji kritizovat? Když nás něco bolí, kritizováním to nevyléčíme. Ale taky nám to nemůže být jedno. Ze zanícené paty se může nákaza rozšířit. Stejně tak v církvi.

Že to ty ateisty netrkne?

Možná nás napadá otázka, jak může být církev svatá, když k ní patříme i my, kteří svatí nejsme. To, co je svaté, nemusí být bez poskvrny! Církev je svatá proto, že je církví Kristovou. Je to Boží církev, ale nás to zavazuje, abychom se o svatost poctivě snažili. Nestačí jen věřit, je třeba o svatost usilovat. I když svatí nejsme, stále jsme údy těla Kristova. S mocnostmi pekel musíme nejen počítat, ale taky s nimi bojovat. Jak, to víme – „odporujte jim silou víry, postem a modlitbou“. Modlitbou, to jistě neznamená recitací nějaké modlitbičky, ale silou modlitby. Uvědomme si, s kým bojujeme – se samotným knížetem pekel. Církev je živý organismus, který bojuje, ale zároveň musí růst. Církev není spolek, ale rodinné společenství, je to starověká instituce, nedemokratická, hierarchická, nepokroková – a přesto přežila dvě tisíciletí. Jak je možné, že to ty ateisty netrkne?

Ano, církev je plná chyb

Jak diskutovat s protivníky? Ano, Kristus a jeho tělo je nedemokratické. Ano, tělo Kristovo je plné bičování, špíny, trním korunování, potu a prachu, máte pravdu. Církev odumírá – ano, Kristus umdléval a opravdu i umřel. Církev se nehodí do demokratické společnosti – ano, to rozhodl už Pilát a velekněží, ano, máte stejný názor jako oni. Církev má mnoho zrádců – ano, byli i mezi apoštoly. Církev je plná slabochů, má špatné papeže – ano, už Jakub a Jan se zajímal o posty, ano, mnozí papežové se starali víc o peníze. Církev je plná zbabělců – ano, kromě Jana všichni utekli od kříže při ukřižování. Ano, známe církev slabochů, zbabělců s povahovými chybami, ale přesto překonala všechny útoky, vnější i vnitřní. To by žádný spolek nepřežil ani sto let, natož dvě tisíciletí. Kristus je i dnes hlavou církve a proto církev stále žije.

Ďábel loví i dnes

Svatý Pavel varuje „bděte, ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil“. Ďábel není jen symbol, je to inteligentní bytost plná záměrů zla. Útočí na člověka nevraživostí, mstivostí, nelaskavostí, svárlivostí, chmurným smýšlením, nudou, zoufalstvím i lhostejností. Právě lhostejnost je jeho velkým triumfem. Jeho drzost je obrovská. Troufl si pokoušet i samotného Krista Pána na poušti. Chlubí se „neboť je mi dána všechna moc i sláva světa“. Pozor na to. Usilovat o moc a slávu světa je vždycky nebezpečné. Ďábel se nebál vloudit až do večeřadla při Poslední večeři – „a v té chvíli do něj (do Jidáše) vešel ďábel“. Loví i ve Vatikánu, obchází fary, nabízí také úspěchy pastorační. Když se večer v pekle sejde generální rada, jistě ty úspěchy oslavují. Nakonec ale zjistí, že ač nechtěně, sloužili zájmům Božím.

Vykoupení z otroctví

Někdy ani křesťané moc nechápou, v čem spočívá otroctví, ze kterého potřebujeme být vykoupeni. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a jako vzácný dar mu dal svobodnou vůli. Aby byl člověk opravdu svobodný, zařídil to Bůh tak, že se nestal otrokem své pýchy a neposlušnosti, aby byl osobností, která dovede pokušení i odolat. Jinak by člověk neměl na čem kvalitu ověřit. On si však svobody nevážil, zatoužil po svobodě anarchické, po svobodě nezávislé na řádu, a doplatil na to. Zvolil si otroctví a neštěstí. Aby člověk, dítě Boží, nezůstal ve spárech pekla, vymyslel Bůh záchrannou akci – smrt, kterou si člověk zasloužil, zrušil Kristus tím, že na sebe vzal kříž a člověka z otroctví vykoupil. Syn Boží se dobrovolně stal člověkem, nechal se bičovat, poplivat, zemřel na kříži. Kristus nabízí vykoupení bez výjimky všem. Člověk může a nemusí tento dar vykoupení přijmout, stále má svobodu rozhodnout se.

Jsme zasvěceným nástrojem

Bůh věděl předem i o našich chybách. Přesto s námi počítá. Velikost sv. Augustina spočívá právě v tom, že byl nejdříve lumpem. Kdyby byl od začátku plný dobroty, neměli bychom dnes ani svatou Moniku. Ráno by se pomodlila jeden Otčenáš, večer jeden desátek a pak by se dívala na televizi, kdyby tehdy nějaká byla. Bůh věděl předem o našich slabostech, a přesto si nás vyvolil. Svatý Petr říká „vy nejste jenom jeden z četných národů, vy jste národ vyvolený – jste královské kněžstvo“. Když kněžstvo, tak i s povinností obětovat a usmiřovat! Jsme zasvěceným nástrojem, jsme určeni pro nebe, jsme lidem, který patří Bohu jako vlastnictví. Jsme majetkem Božím – před smrtí i po smrti! Nazývá nás svými přáteli a očekává, že s ním jako s přítelem budeme denně rozmlouvat, že s ním budeme prožívat křížovou cestu, ale i žasnout a obdivovat krásu stvoření. Vidíme v každém kvítku pozdrav svého Přítele?

Odkdy jsem člověkem?

Co je člověk? Odkdy je člověk člověkem? Odkdy jsem já člověkem? Byl jsem člověkem už před svým narozením? Ti, kdo chtějí za každou cenu ospravedlnit potraty, se pokoušejí vymyslet nejrůznější definice, kterými by jejich provádění obhájili. Na první pohled může vypadat sympaticky a neškodně definice, která tvrdí, že člověk je člověkem od okamžiku, kdy je schopen si uvědomovat sám sebe. A co člověk v bezvědomí? Ten si sebe neuvědomuje – znamená to, že není člověkem? A když se z bezvědomí probere – je člověkem a prve jím nebyl? Co těžce duševně nemocný? Je člověkem nebo není? A co umírající? Kdy jsme povinni život respektovat a kdy ne? Kdo má právo o tom rozhodovat? Odkdy má člověk duši? Víme to? Nevíme! A protože to nevíme, nemůžeme si dovolit do toho zasahovat! K člověku a k životu vůbec je vždy nutno přistupovat s úctou a vědomím posvátna. Kristus to novozákonně potvrzuje: „Cokoliv jste učinili…“

Deismus a theismus

Deismus uznává, že Bůh stvořil svět, stvořil i člověka, dal mu svobodnou vůli – ale dál se o něj už nestará. Je Stvořitelem, ale není silou udržující a řídící svět. Na rozdíl od deismu theismus říká, že Bůh stvořil svět, má ho rád a dál se o něj stará. Všechno má pod kontrolou, v Boží koncepci neexistuje žádná náhoda. Bůh se úzkostlivě snaží, aby člověk nezkrachoval. Proto taky poslal na svět svého Syna. Ptejme se sami sebe: Jsem deista nebo theista? Jestli o sobě tvrdím, že jsem theista, chovám se podle toho? Nechovám se někdy spíš jako deista? Všímám si toho, jak se o mě Pán Bůh na každém kroku stará? Děkuji mu za ty pozornosti? Jak často? Dal mi anděla strážného. Spolupracuji s ním? Jsem za jeho služby vděčný? Kdy jsem mu naposledy poděkoval? Bůh je autorem celého našeho života, nejen naší postavy. Jak je trapné, když se křesťan stále snaží Bohu do jeho představy mluvit, když se snaží dělat si život snazším, výhodnějším, výnosnějším, pohodlnějším.

Jediný nástroj spásy

Proč Bůh vymyslel zrovna kříž jako jediný nástroj spásy? Jistě promyslel všechny možnosti a jistě vybral tu nejlepší. Sv. Pavel o kříži říká, že Židy uráží a pohané ho pokládají za hloupost. A křesťané? Většina se mu snaží vyhnout. Jaká je to ironie, když my, křesťané, prosíme Boha, aby nás zbavil kříže, který sám do scénáře našeho života vložil. Jak je to nelogické! „Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž…“ Nevymýšlím i já za „pomoci“ Boží a Panny Marie nějakou lepší cestičku jak se kříži vyhnout? Ti „chytří“ se mu mnohdy vyhnout dovedou. Ti, kdo se mu mazaně nevyhýbají, bývají druhým na posměch. Ale co ten mazaný chytrák odpoví Kristu, až se ho zeptá, kde svůj kříž má? Co má říkat kněz nad hrobem takového vykuka? Kam ho má doprovázet? Může ale v jeho rodině nebo v jeho blízkosti být někdo, kdo se za něj modlil a vyprosil mu, že v poslední fázi života ten kříž přece jen přijal. Pak to ovšem bývá těžší. Ale zaplať Pán Bůh za to, protože nelze přijmout Krista a nepřijmout kříž. (940)

Psychosomatické choroby

Na světě je tolik nemocí – jak se na to může Pán Bůh dívat? Statistika praví, že více než polovina nemocných jsou neurotici. Mnozí pacienti mají vedle své organické nemoci navíc ještě neurózu. Psychika hraje velkou roli i u rakoviny. Nejlepší prevencí psychosomatických chorob, mezi něž neurózy patří, je umět se zapřít. Něco překonat, něco si odepřít. To je nutno trénovat. Co ale s pacienty, u nichž je už taková choroba rozvinutá a zlozvyky (třeba kouření) fixované? Předně je třeba vědět, že je to nemoc zbytečná, zaviněná vlastní vinou. K tomu nemůžeme mlčet, musíme hájit pravdu – ovšem láskou! Musíme příčinu pojmenovat, ale mluvit taktně, obecně, v množném čísle. Je potřeba navodit správný reflex a tím vytěsnit reflex patologický. Soustavně vést, povzbuzovat, neochabovat, modlit se. Často pomůže pořádná svatá zpověď. Frustrační syndrom ze ztráty smyslu života může uzdravit jen láska.

Jak na komplex ukřivděnosti

Mnoho lidí si udělá svůj životní program, a když jim to pak nevychází a je všechno jinak, když třeba přijde vážná nemoc, jsou ukřivdění. Vyčítají všem dokola, někdy i Pánu Bohu, tu nespravedlnost. Aby se nemohli na nic vymlouvat, měli by se v rámci té spravedlnosti, po které volají, dozvědět, proč trpí. Člověk by měl znát pravdu, aby na ni mohl adekvátně reagovat svým pokáním. Je škoda nechat nemocného v tomto stavu umírat. Nepozná-li svůj hřích, nelituje ho a nemá tudíž právo na odměnu nebeskou. Výmluvný příklad máme v lotru po levici a v lotru po pravici. Je proto důležité takového člověka přivést nejprve k poznání, pak k lítosti a následně k dobrovolnému a vědomému přijetí kříže jako pokání. Možná mu dosud nikdo neřekl, že život má svůj řád a své zákony, které je nutno respektovat. Respektujeme-li řád, vrátí se nám to jako požehnání. Pak je možné se zmínit také o Režisérovi, ochotném odpustit i pár minut před smrtí, pokud o to stojíme.

Klady stáří

Pokud člověk nežil jako robot, ale celý život se snažil o hlubší poznání (nejen o vědomosti), ve stáří nápadně vyniká životní moudrostí. Dodnes v ruských klášteřích radí mladým lidem v jejich problémech „starci“. Žádní psychologové, ale řeholníci v pokročilém věku a vyzrálí v duchovním životě. Starý člověk zažil různá zklamání, je zdrženlivější v obdivu osobností, hned nekriticky nevzplane, jeho láska je čistší, vytříbená, duchovnější, opravdovější. Je to láska, která více odpovídá představě Boží. Stáří je citlivější, není otrlé, snáze se ho ale taky dotkne netaktnost mladých – s tím je nutno počítat. Staří lidé jsou citlivější k netaktnosti, ale také ke každému drobnému dárku a projevu lásky. Starý člověk také citlivěji vnímá krásu – měli bychom na to myslet a umožnit mu vnímat například krásu přírody. Pokud žil dobře, má větší mravní sílu. Ví, co se osvědčilo a v čem lidé selhali, a může taktně radit mladým.

Štěstí, zdraví, dlouhá léta

Myslet pořád jen na „štěstí, zdraví, dlouhá léta“ se může stát prokletím. Je moudré, prodlužovat lidský život za každou cenu? Nebo to snad děláme kvůli statistice, abychom se v celosvětových tabulkách ocitli na přednějším místě? „Naplnil svá léta“ čteme v Písmu. Co to znamená? Bůh má svou představu o začátku i konci mého života. Dokud do toho medicína nezasahovala, člověk častěji než dnes umíral normálně, to znamená důstojně, když naplnil svá léta, a ne trapně v senilní demenci. Někdy Bůh vyslyší i prosby lidí, kteří si myslí, že jsou chytřejší než on. Později litují a prosí, aby si je už Pán Bůh vzal. Jsem já ochoten už předem dát Bohu souhlas s plánem, který se mnou má? Jsem ochoten odejít na vrcholu svých sil? Modlím se „Pane Bože, zařiď, abych umřel, až naplním svá léta, v pravý čas, ne dřív a taky ne později“? Dřív – to nemusí být jen sebevražda, ale i důsledek špatného způsobu života. I to je chyba.

Nemoc v záchranném plánu Božím

Kdyby ti materialisté, polití křestní vodou, byli fyzicky zdatní až do konce svých dnů, dřeli by a vůbec by se nestarali o svou duši. Jak je dobře, když je Pán Bůh přišpendlí k posteli. Člověk je pak nucen přemýšlet o smyslu života. Všichni máme takové lidi kolem sebe. Záleží nám na nich, trápíme se kvůli jejich bezbožnosti, ale tím jim nepomůžeme. Nemá smysl nad tím bědovat, je třeba se za ně vytrvale modlit a to ostatní nechat na Pánu Bohu. Nestarejme se, jak to jednou zařídí. Možná k tomu použije právě tu nemoc. Život jistě nemáme zakončit sportovním výkonem, ani prací, ale modlitbou se připravit na přechod do věčnosti. Je velkým uměním zdravotní sestry, ale i každého křesťana, promluvit k umírajícímu o Pánu Bohu, aniž by ho jmenoval. Je nutno mluvit jazykem, který by druhého nedráždil. Jeho termíny říci to, co Duch svatý chce, abych v té chvíli řekl. Slovníkem, kterému pacient rozumí, vyjádřit to, co chce Duch svatý. Milost nemoci v závěru života však není dána každému, nelze se na ni opovážlivě spoléhat.

Úbytek schopností v záchranném plánu Božím

Hluchý je ve stáří mnohého ušetřen. Může se víc věnovat životu vnitřnímu. Ve stáří slábne i zrak – a člověk si začne jeho zbytků vážit. Konečně začne žít víc duchovně, vnímat krásu Boží vnitřním zrakem. Známkou stáří je i vzpomínání na mládí. Starý člověk už nežije současností, žije svými vzpomínkami. To je nutno respektovat a aktivně se o to zajímat. Tím získáme jeho důvěru a pak už není tak těžké nabídnout mu i službu kněze. Ale nejdříve je třeba se mu přiblížit tím, že se vžijeme do jeho obtíží. Z paměti se vytrácejí události nemilé a zůstávají ty krásné. Na to bolavé člověk zapomíná, žije v hezkém světě. Při rozhovoru možná odhalíme, že i kdysi ministroval. Na to lze krásně navázat. Nedoslýchavost a zapomnětlivost může být ale i zdrojem konfliktů v rodině, jestliže pro to někdo nemá pochopení. Podaří-li se to obrátit v žert, je celé ovzduší místo nespokojenosti a podezíravosti plné humoru. To je asi důležitější než všechny odborné rady jak jednat s nemocnými.

Sny, bludy, halucinace

Ze snů někdy lidé vyvozují dalekosáhlé závěry, ale úplně je podceňovat taky není dobré. Vidí-li někdo ve snu blízkého člověka, může to za určitých okolností opravdu být i znamením blížící se smrti. Lze toho dobře využít: „Vidíte, jakou máte výhodu? Maminka už na vás čeká. Přijde pan farář, a když budete mít Krista Pána v srdci, nebude problém se před ním ukázat jako před svým Soudcem.“ Slabý zrak někdy vede k tomu, že člověk cosi zahlédne, tak jako hluchý cosi zaslechne. U člověka, který se neodnaučil podezírat, to může skončit až na psychiatrii. Bludy a halucinace je zbytečné vyvracet. Je to dokonce škodlivé, protože člověka urážíme tím, že mu nevěříme a ztrácíme tak jeho důvěru. Tím bychom si cestu k němu zatarasili. Nelze ale ani souhlasit, protože by to byla lež. Leda formou humoru. Zachovat klid a rozvahu a předat to vyšší instanci: „Tak se spolu za ty zloděje pomodlíme a Pán Bůh to jistě vyřeší.“

Jak na stařecké deprese

Stařecká deprese je nesmírně náročná pro celé okolí. Vyžaduje velkou trpělivost a na tu obvykle není čas. Ani v rodině, natož na gerontopsychiatrii, kde tito lidé často končí. Nepomůže-li rozhovor, dají mu tabletky, injekce nebo šoky a nechají ho sedět, případně ležet. Na stařeckou depresi zabírá velmi dobře láska. Vytrvalá láska! Má-li nemocný zájem o rozmluvu, je třeba si s ním povídat. Nemá-li zájem o rozhovor, vzít ho aspoň za ruku a snažit se odhadnout, co by mu udělalo radost. Láskyplná služba tu působí jako lék. Někdy jsme svědky nečekaného a překvapivého vyjasnění mysli před smrtí. Jakoby se psychóza ztratila, najednou je s ním na chvilku rozumná řeč. Je to nadpřirozená příležitost dát všechno do pořádku, třeba i za přítomnosti kněze. Vzájemně si odpustit, vzkázat něco příbuzným. Nezapomínejme, že takovou světlou chvilku je možné vyprosit i modlitbou.

Doprovázení umírajícího

Je-li smrt předpokládaná a očekávaná, nikdy bychom neměli nechat umírajícího samotného. Po medicínské stránce se o něho postará lékař. Ale to není všechno, co on v této chvíli potřebuje. Na nás je, abychom mu uměli dělat společenství. Můžeme k tomu nastudovat všelijaké teorie, ty jsou taky potřebné, ale vždy musí být podloženy láskou. A víme, že je jen jedna Láska, ta s velkým „L“. Přistupujeme-li k umírajícímu s tím, který je Láska, jsme jen jeho prostředníky. Necháváme Lásku skrze nás působit. Nejdřív ale musíme Lásku někde načerpat. Je to energie, síla, která dovede i hory přenášet a měnit nepřátele v přátele. Lásku je třeba trvale doplňovat, svět ji z nás odčerpává víc, než tomu bývalo v minulosti. Ve středověku křesťanům stačilo chodit ke svatému přijímání jednou za rok. S tím dnes nevystačíme. Nestačí o lásce jen mluvit. Je třeba skrze nás nechat mluvit a působit Lásku Boží!

Duch svatý nás v tom nenechá

Otázka sdělování pravdy smrtelně nemocnému, a nemocnému vůbec, je i pro mnohého křesťana nevyřešený problém. Jsme povinni nemocnému pravdu říct, anebo ji zamlčet? Základní pravidlo máme v Bibli: „Až budete předvedeni před soud, neuvažujete, co budete mluvit, Duch svatý vám dá.“ Teoreticky to dávno víme. Takže když si nevím rady, je tu Duch svatý a na mně zbývá jediné – dát se mu plně k dispozici! On mi řekne velmi konkrétně kdy, co a jak. Proto zásadně dodržujme tento postup. Nejprve požádejme Ducha svatého a co nás při takové modlitbě napadne, to klidně řekněme. Nikdy nesmíme lhát! „Nejste to vy, kdo mluvíte, mluví ve vás Duch svatý.“ Jak by ve mně mohl mluvit, když bych si už předem chystal lež? Lhaní nemocným nepomáhá, nejsou ostatně tak hloupí, aby to neprokoukli. Někdy je problém najít tu skulinku, když nemocný celé dny jen čučí na televizi, ale i tady nám Láska řekne, kdy pohovor začít.

Zlý bojuje do poslední chvíle

Smyslem doprovázení umírajícího není jenom to, aby se cítil v pohodě. Vždycky je to i boj o jeho duši. Zlý se snaží duši uchvátit. Někdy je ten boj zjevně patrný, jindy nenápadný, skrytý, ale vždycky s ním musíme počítat a umírajícího neopouštět. „Kde jsou dva nebo tři spojeni v mém jménu, jsem uprostřed nich,“ zaručuje nám Ježíš. Je nutno bojovat silou víry, modlit se exorcismus – až do poslední chvíle! Můžeme použít i svěcenou vodu. Nebojme se s umírajícím mluvit, projít s ním celý jeho život, nabídnout mu modlitby a prosby za odpuštění. Můžeme mluvit i srdcem, přenášením myšlenek, umírající to vnímá. Experimentálně je dokázáno, že umírající vysílá parapsychologickou energii a taky je vůči ní víc vnímavý. Těchto sil je možno využít – vezměme ho za ruku a máme-li sílu, přejde na něj. U zemřelého je nutné zůstat a doprovázet oddělování duše od těla modlitbou a vztahem lásky. Ve druhém světě platí jiné zákony a jiné rozměry než tady.

Naučit se dýchat Duchem svatým

Rozdávat lze jen to, čím naše srdce přetéká. Duch svatý je třetí Božská osoba. Duch znamená dech, tedy to, čím Bůh „dýchá“, čím žije. Musíme se naučit dýchat Duchem svatým. Bůh nás chce proniknout, naplnit a přeplnit naše srdce tak, aby bylo schopno rozdávat. O Duchu svatém nemůžeme jen diskutovat, je nutno se ztišit a nechat ho působit – prožívat „Ducha Páně nade mnou“. Je zajímavé, že právě tuto stať (Iz 61) si dvanáctiletý Ježíš v chrámě vybral a předčítal. Nejspíš nám tím chtěl říct, že „Duch Páně nade mnou“ je ten, kdo ho posílá hlásat radostnou zvěst. Je to i náš úkol. I my máme k dispozici Ducha svatého. On sám nás chce naplnit a skrze nás zapalovat duše, které nám posílá do cesty. Jen mu nesmíme stavět hříchem překážky. Srdce plné pýchy naplnit nemůže. Dnešní vědecká doba přímo čiší pýchou. Kde v medicíně ještě zbývá místo pro duši člověka? Ducha můžeme přijmout jen v pokoře, jsme-li ochotni nechat se jím uchvátit.

Nápady

Občas řekneme „napadlo mě“ a dobře víme, že jsme to nevymysleli, že to přišlo tak nějak „samo“. Rozlišování dobrých a špatných nápadů je otázkou rozlišování duchů. Když si nejsme jistí, je třeba se ptát Ducha svatého: „Duchu svatý, dávám ti to na zodpovědnost, jestli selžu, bude to tvoje vina, já jsem ti včas řekl, že na to bez tebe nestačím.“ Nebojme se být v modlitbě konkrétní. Takovou smlouvu Pán Bůh bere! Jak reagovat na nápad, na vnuknutí? Buď ho přijmout, přetvořit a uskutečnit, anebo ignorovat. A za každý nápad hned poděkovat! Je škoda inspiraci nepoužít a zanedbat něco, co chce Bůh skrze nás uskutečnit. Cesta do pekla je dlážděna dobrými vnuknutími, jež člověk odmítl, zanedbal. Umělci vědí, jak jsou nápady pro uměleckou činnost důležité. Totéž platí u politiků, vynálezců, ale i u rodičů, u kněží a u každého člověka! Inspirace pochází od Boha, proto veškeré skutečné umění na světě má stejné znaky: je pravdivé, krásné, dobré, věčné, originální. Odráží vlastnosti Boží.

Člověk interpretem Božích záměrů

Je obrovský rozdíl mezi člověkem svobodným a otrokem. Přesto jsou lidé, kteří o svobodu nestojí. Role otroka je pohodlnější, stačí jen poslouchat. Svoboda je náročnější. Izraelský národ v otroctví vzpomíná na plné hrnce a brblá – není to stejné dnes u nás? Nevidíme kolem sebe totéž? „Za komunistů jsme se měli lépe.“ Je to normální? Kristus nás přišel z otroctví vykoupit, udělat z nás syny Boží a ne otroky hmoty a těla. Svoboda asi není pro všechny. Ale Kristus vydává svou krev za všechny! Nemůže se však nikomu vnutit, i on musí respektovat naši svobodnou vůli. Pouze člověk svobodný může být aktivním a užitečným spolupracovníkem Božím, interpretem Božích záměrů. Sám Bůh tvoří skrze člověka. To už může pochopit jen křesťan. Jen Kristus nám řekl, že je Život. Jeho tvoření vede zásadně k životu, nikdy ne ke smrti. Jsme si vědomi toho, že jsme interprety záměrů Božích? Spolupracovníky Božími? Děkujeme za to?

Rozmanitost druhů

Vrcholným dílem Božím je nepochybně život. A vrcholem všeho života je člověk. Člověka Bůh stvořil ke svému obrazu. Pokud nějaký vývoj existoval, byl od samého začátku zaměřen k tomuto cíli. Byl zaměřen na člověka jako obraz Boží. Rozmanitost druhů je krásným důkazem Boží iniciativy. Umělec myslí od začátku na závěr, na vrchol. Bůh měl na mysli svůj obraz, člověka, nikoliv potkana nebo opici. Proč by Bůh nemohl použít i vývoj? Ale rozhodně to všechno nemohlo vzniknout „samo od sebe“. Ti, kdo popírají existenci Boha Stvořitele, se uměle snaží podpírat vývojovou teorii vším možným. Aby vyplnili mezery mezi jednotlivými druhy, mluví o mutacích. Mutace skutečně existují, to ano. Vždycky ale vedou k něčemu horšímu, často ke zrůdě neschopné přežít. Připustit existenci Boha vyžaduje pokoru a s tou má dnešní člověk, který přece létá až na Měsíc, většinou problém. A už zase jsme u prvního hříchu – u lidské pýchy.

„Jste Bohové,“ říká o nás sv. Pavel

Co jsme my jako lidé? Už jsme to pochopili? Máme o sobě dostatečnou představu? Nepotřebujeme se poznat lépe? Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a obrazem Božím je Kristus. Když umělec maluje obraz, snaží se do něj vložit co nejvíce ze sebe. Na obraze se dá poznat autor. Nikdo si nesplete Zrzavého s Mánesem, Alešem nebo Ladou. Největším umělcem je Bůh. Do svých obrazů, do nás, dává co nejvíce ze sebe. Je to závratná hodnota. Dává nám účast na svém božství! Svatý Pavel výslovně říká „jste Bohové“ – a mnohým křesťanům ten výrok vadí. Je v nás něco Božího? Božského? Uvědomujeme si to? Žijeme podle toho? Dnes nás tlačí hmota, vývojová teorie, a přece je v tom něco krásného. Ukazuje nám to, co by z člověka mohlo být, kdyby nebyl obrazem Božím. Pak by to opravdu byla opice. Jak to vše spojit? Jsme-li jen opicí, pak musíme z Písma škrtnout všechno o Bohu, o člověku, i o Ježíši Kristu.

Něco božského je v každém člověku

Vnořme se do skutečnosti, že v každém z nás je skutečně něco božského. Kolik a jak, to není důležité. Je-li člověk posvátným uměleckým dílem Božím, musíme se na každého člověka taky tak dívat. I na lidi dosud nenarozené. Těch jen náš malý národ už „legálně“ zlikvidoval více než půldruhého milionu. Kdo je tím vinen? My ne? Křesťané ne? Jak to, že jsme to dovolili? Kam se poděla posvátnost člověka? Co v tom může udělat každý z nás? Je ještě vůbec možné lidstvo nějak zachránit? Protože to lidé nezvládli sami, Bůh – Láska poslal svého Syna, aby svět vykoupil křížem. Kristus nás vykoupil do důstojnosti Boží. Lidsky to opravdu řešitelné není, ale tato cesta je nám vždycky k dispozici. Jak se dívám na svou posvátnost? Nezapomínám na ni? Nepodléhám materialistickému pohledu? Nepohrdám některými lidmi? Vidím ve všech své bratry a sestry? Není ve mně nenávist?

Svědčit kvalitou osobnosti

Naše tělo je jako kostým půjčený na jeviště. Jednou ho vrátíme. Bůh si nás stvořil jako svoje děti, jsme členové Boží rodiny a on chce, abychom o jeho velikosti a kráse svědčili kvalitou vlastní osobnosti. Pokud se o to nesnažíme, děláme Bohu ostudu. Se všemi důsledky a zodpovědností za duše svěřené. O kvalitu osobnosti je třeba usilovat, pracovat na sobě. Otužování v postní době může být zrovna takovým vhodným tréninkem. Ne primárně pro zdraví, ale pro zlepšení kvality osobnosti. To zdraví je pak druhotnou odměnou. Jako jediní z tvorů jsme dostali dar slova. Umíme mluvit. (Papoušek taky, ale ten neví, co říká.) Bůh očekává, že budeme řeč používat k rozmluvě s ním i k rozmluvě s lidmi – ovšem v jeho intencích! Bůh stojí o rozmluvu s námi a sám ji začíná. Jakmile nás „napadne“, že bychom se měli modlit, znamená to, že nás volá! Je v té chvíli něco důležitějšího? Někdy stačí pozdravit, zamávat, a už má ten druhý radost.

Bolest jako trest

Správně pochopená, uchopená a přijatá bolest a utrpení je něco posvátného. Rozhodně se nepříčí koncepci Boží lásky a vykoupení. Goethe ji používá jako měřítko: „Člověka si vážím podle toho, jakou bolest dovede snášet.“ Schiller říká: „Neviděl-li jsi krásu v bolestné chvíli, nikdy jsi krásu neviděl.“ Kristus klade podmínku: „Kdo nenese můj kříž, nemůže být mým učedníkem.“ Proto ďábel nabízí opak – co bys trpěl, od toho jsou tabletky. A kolik lidí na to naletí! Řád a zákony života jsou Boží zákony. Kdo je nedodrží, ten na to doplatí. To platí od dob ráje až dodnes. „Nedodržíte-li řád, zemřete.“ Na AIDS člověk umírá při plném vědomí a dlouho. Jak mu říct, že může jít o trest výchovný, zachraňující? Nejprve získat jeho důvěru. Nechat si vyprávět o životě, vyslechnout přiznání k chybám: „Žil jsem jako zvíře. Hřešil jsem proti všem přikázáním.“ A tady je možné navázat. Člověk pak obvykle uzná, že je to trest a rád slyší, že je zde možnost záchrany.

Bolest jako prostředek očištění

Na bolest je možné nadávat, nebo ji vidět z jiného úhlu pohledu. Co když naopak ukazuje na to, že se o mě Bůh eminentně zajímá? Co když mě Kristus Pán, stejně jako kdysi Šimona, nutí ke spolupráci, aby mě mohl zachránit? Odmítnu? Svatý Jan od Kříže chápe bolest jako očišťování duše do doby, než se zbaví vin, hříchů a nedokonalostí. Jedné trpící ženě píše: „Važte si toho, Pán Bůh touží po Vašem očištění, abyste mohla přejít rovnou do Boží náruče.“ Jindy o čase bolesti jinému člověku říká: „Toto není čas rozmluvy s Bohem, ale je to čas položit do prachu svá ústa. Nezapomeň, že i v nejhlubších temnotách jsi pod patřením Boží lásky.“ Bolest přirovnává ke dřevu, které se v ohni proměňuje ve světlo a teplo. Ví, že těžší než bolest tělesná, je bolest duchovní. Mluví o „noci smyslů,“ po níž následuje šťastné období. Někoho ale Bůh nechá projít ještě těžší „nocí ducha“. Obojí je zkouškou pravosti víry. O lacinou víru Pán Bůh nestojí.

Bolest nevinných

V životě se setkáváme i s bolestí, která určitě není trestem za hřích a nelze ji vysvětlit ani jako prostředek očišťování. Může tu jít o bolest jako smír za druhé. Zde nalezneme vysvětlení utrpení nevinných, včetně utrpení malých dětí. Betlémské děti trpí za sobectví svých rodičů a vykupují je. Drastickou scénu vraždění neviňátek je třeba vidět v celém kontextu tehdejší situace. Josef s Marií marně prosí v Betlémě o nocleh. Nebylo pro ně místa – leda ve chlévě. Často dnes slyšíme otázku, jak se na to či ono utrpení může Bůh dívat. I dnes jsme svědky utrpení nevinných. I dnes musíme mít odvahu vidět tyto věci v širších souvislostech. Kolik dětí nechal povraždit Herodes a kolik jich před narozením za jediný rok u nás a na celém světě pošlou na smrt jejich vlastní rodiče? To spolu nesouvisí? Ale může to být ještě jinak. Bolest může být i zdrojem inspirace pro umělce. A kromě toho – člověk potřebuje zkušenost utrpení, aby rozuměl utrpení druhých.

Stačí jen humanismus?

Humanismus dal člověku mnoho dobrého, ale vede k prázdnotě. Výsledky vrcholné techniky jsou využívány k ničení člověka člověkem. A je tu pýcha. Marx dotáhl humanismus až k popření Boha, aby člověka neomezoval ve svobodě. Kdo neuznává Boží řád, odhlasovává si své vlastní zákony, i interrupční. Jednou překáželi Židi, teď vlastní děti. „Lidský duch je hlavní, Bůh patří do středověku“ – kolik lidí se dalo touto tezí svést. Přitom žijeme uprostřed trosek, humanismus selhal. Žít pohodlný život, spotřebovávat, užívat si (množit se už ani nechceme), urvat, co se dá, mít všechno a hned – to je cíl člověka na vrcholu humanismu, který nestojí na skále, ale na písku. Moderní člověk ztratil svou kotvu v Bohu a ocitl se v prázdnotě. Už je vším přejedený. Co teď? Je nutný návrat k vyššímu řádu. Bůh je ochoten znovu odpustit, budeme-li o to stát. A do této situace jsme se narodili náhodou? Je to trest nebo výsada? Pán s námi počítá!

Svoboda dynamická – svoboda k něčemu

Žijeme ve světě postkřesťanském, posthumanistickém, nihilistickém, novopohanském, anarchistickém, ale i pseudomystickém, o čemž svědčí drogy a různé sekty. Naše situace se každým dnem blíží situaci prvních křesťanů – pronásledování, ale také naděje na brzký příchod Kristův. Stále více budeme v tomto světě cizinci a poutníky! Tím víc musíme usilovat o vnitřní svobodu. Musíme hájit svobodu i těch, kteří nám nejsou sympatičtí. Zmizí-li svoboda, ztrácí se lidskost a láska. Lásku nelze nařídit. Žádná svoboda není laciná, vyžaduje úsilí, angažovanost, vždycky se musí vybojovat. Nemůže být jen osobním zážitkem, musí být svobodou k něčemu, musí být dynamická – a to už je shodné s láskou. Platí zde jediné kritérium: vůle Boží. Bez vnitřní svobody by bylo naše křesťanství pouhou nálepkou. Jednám opravdu svobodně? Čeho jsem ještě otrokem? Čeho se bojím? Nerozhoduji se ze strachu, z alibismu?

Hříchy proti svobodě

V Desateru nenajdeme tvrzení, že otroctví je hříchem proti svobodě. Kdyby nám stačilo Desatero, nemusel přijít na svět Kristus a vykoupit nás svou krví právě z otroctví ke svobodě. Svoboda je tak velkou hodnotou, že ďáblu stojí za to ji vyškrtnout ze slovníku. Otroctví alkoholu, drog, her – tam všude ďábelské síly působí. Ani u kuřáctví nejde v první řadě o tělesné zdraví, ale o otroctví, o nesvobodu, o závislost. Stejně tak u onanie a masturbace – to nejsou hříchy proti šestému přikázání, ale proti svobodě. Pozor! Mějme na paměti, že je tu někdo, kdo cílevědomě a rafinovaně na naši svobodu útočí. I věda a práce se může stát zotročujícím prvkem. Ďáblovi úplně stačí ztráta naší svobody, nemusíme hned zabíjet, naše otroctví mu stačí. Svobody je třeba si vážit! Nejen té politické, ale především té vnitřní, ke které nás Kristus smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním vykoupil. Ovšem mnozí křesťané o ni nestojí a dobrovolně se nechávají svázat.

Neděle je svátkem naší svobody

Svoboda spojená s láskou je hodnota, o které nemá otrok ani ponětí. Opravdová láska bez vnitřní svobody není možná. Většina mládeže to vůbec netuší. Proto je tolik rozvodů. Rozhodují-li se nesvobodně, z jiných pohnutek, než z lásky, na čem mají potom stavět lásku manželskou? Jejich život se skládá ze samých všedních dnů. Neznají ani neděli. Nevědí, odkdy se neděle slaví a proč by se slavit měla. Neděle je pozvání na svatbu, je to výsada. Víme, jak přísný trest v evangeliu postihl ty, kdo odmítli pozvání na svatbu. Byli slušní, omluvili se, ale dali přednost pozemskému zisku. Nejsou to ti dnešní otroci práce, peněz, podnikání? Jak snadno se ďáblu daří tyto chytráky dostat do otroctví! A co my? Nechápeme neděli jen jako příležitost k odpočinku, k odreagování? Židé si z otroctví nadělali paragrafy a ty pak dodržovali. Ale i to jim Ježíš vyčítá. Ani po nás nechce, abychom žili jako stroje. Prožívejme neděli jako velký svátek naší svobody!

Nástrahy naší svobody

Jsem skutečně svobodný? Nejsem snadno manipulovatelný? Nevymlouvám se občas na povahu? Ježíš o povaze nikde nemluví, ale říká „zapři se, vezmi svůj kříž a pojď za mnou“. Bez ohledu na povahu – každý nějakou máme – je nutno snažit se propracovat ke skutečné vnitřní svobodě. Další nástrahou může být náš rozum. I ten může člověka zotročovat. Je pravda, že nám ho Bůh dal spolu se svobodnou vůlí. Člověk je často otrokem svých představ, svého rozumu, své vůle a ještě se vymlouvá na Boha a argumentuje tím, že mu Pán přece rozum a vůli dal. Rozum máme jistě používat, ale nad ním vždycky musí znít „buď vůle tvá“. Denně je nutno nabídnout se Bohu ke spolupráci, všechny své „rozumné“ plány probrat s Duchem svatým a necpat na první místo svou inteligenci. Dáme-li Bohu souhlas k tomu, aby nás vychovával, pak to asi bude i bolet, ale stojí to za to. Skutečně svobodného člověka nemůže nic zarmoutit, nic ho nemůže zdeptat.

Ztráta smyslu pro krásu

Krása úzce souvisí s láskou a se svobodou. Krása je pro život něco podstatného. Dnešní člověk otupěl a vidí ve všem jen byznys. Stává se robotem. Nezná krásu, nezná lásku, nezná svobodu. Jaký je to úpadek! Láska se snaží činit svět krásnějším, harmoničtějším, příznivějším pro život člověka a pro jeho vnitřní krásu. Ta nespočívá v barvě očí. Ztráta smyslu pro krásu je zaviněna hříchem. Hřích je vědomým překročením Božích přikázání. V tomto smyslu jsou ateisté spíše chudáci, než hříšníci. Ale když krásu nevidí a neděkuje za ni křesťan, to hřích je! Tam, kde chybí láska a svoboda, ztrácí se i krása. Krása je jakýmsi vedlejším produktem lásky a života v jeho plnosti a ve svobodě. Lidé dnes nechápou rozdíl mezi životem animálním a životem v plnosti, životem tvůrčím. Žít plností života nelze bez života duchovního, bez kontaktu s tím, který je Cesta, Pravda, Život. Vidíme-li krásu, je to dar a za dar je nutno děkovat. Umím žasnout?

Kudy z toho ven?

Podle demografických prognóz byl počátek úbytku obyvatel u nás předpovídán na rok 2000. „Za rok 2020 je lépe se nedívat,“ prohlásil Václav Klaus. Začnou-li o tom mladší lidé uvažovat, museli by se zbláznit. Raději nepřemýšlejí a užívají si. Další typickou reakcí na zklamání z racionální a technickovědecké civilizace, která opustila Boha, je přibývání sekt, které slibují ráj na zemi. Ztrácíme-li víru, nutně ztrácíme i rozum – vždyť ten je jedním z darů Ducha svatého. Kudy z toho ven? Ateistický filozof může udělat rozbor situace, ale nedokáže navrhnout východisko. Kdykoliv lidé stavěli na něčem jiném než na Bohu, dostali se na dno. Jak tedy začít? Od rodiny. Od rodiny jedináčkovské? Hlavně početná rodina vyžaduje lásku a oběť! Kde ji vzít, ne-li od Boha? Jakmile přijmeme Boha, máme recept, ale i Autora. Jsme v situaci, kdy nějaké zlepšováky nepomohou, je nutná záchrana. Přijmeme-li Krista, přijmeme zároveň Život, Pravdu a Cestu – i z té bryndy, ve které jsme.

Maria – prorok naší doby

Proroci nepředpovídali budoucnost, ale byli mluvčími Boha. Říkali to, co měli lidem říci, napomínali a burcovali je. Běžní proroci zřejmě na splnění úkolu nestačili, proto Bůh od 19. století posílá jako svého proroka Pannu Marii. Je-li to tak, je to velmi závažné! Církevně potvrzená jsou jen zjevení ukončená – například v La Salettě nebo ve Fatimě. Pravost zjevení posuzuje Vatikán a tento proces má své zákonitosti. Ke zjevením se nelze vyjádřit, dokud neskončila; proto zjevení v Medžugorje není oficiálně církevně uznáno. S výjimkou Paříže se Panna Maria vždycky zjevuje v nějakém zapadákově a vždycky dětem, ne biskupům nebo papeži. Mariino poselství se neomezuje na slzy, ale vyzývá k modlitbě, postu a svěcení neděle. Dnes je nemocné celé lidstvo. Čím víc hříchů, tím víc utrpení. Jakoby ten nebeský počítač věděl, kolik zla je třeba vyrovnat. Nebeská centrála eviduje všechny hříchy, ale i všechnu lásku a hned ji používá k neutralizaci zla ve světě.

Maria – vzor modlitby

Jan Pavel II. sledoval dění v Medžugorje a výzvy Panny Marie se promítaly v jeho slovech. Vyzýval nás, abychom neupadli do vlažnosti. Připomínal, že Maria je v církvi přítomna stejně, jako v ní byla za svého pozemského života a povzbuzuje nás: „Panna Maria chce vést lid, který prochází těžkými časy do doby radosti, která se rodí!“ Panna Maria je s námi stále a je nám vzorem v každé životní situaci. Je nám vzorem modlitby. Znala dobře žalmy, modlila se je soukromě i liturgicky s církví. V písmu čteme: „Maria však to všechno uchovávala v srdci a uvažovala o tom“ – to znamená, že meditovala. Je nám vzorem modlitby rozjímavé. Opakovaně nás vyzývá k modlitbě srdcem! Modlím se srdcem? Kdy a jak často? Zvykněme si aspoň jednou za den „uvažovat ve svém srdci“ a nechat ho reagovat – lítostí, radostí, díkůvzdáním. Prožívejme při modlitbě přítomnost Boží, Bůh do našeho srdce vidí a slyší ho. I střelná modlitba může být dobrou modlitbou srdcem.

Radost v prostředí zvrhlém

Boží život je charakterizován radostí. Křesťan nežije pocity, nýbrž hloubkou. Boží království je mezi námi vždycky. Je to spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém. Lukáš říká, že Kristus před smrtí na kříži „zajásal v Duchu svatém“. Maria zpívá „můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli“. Žádná chemická radost z drogy nebo alkoholu. Jak prožívat radost v prostředí zvrhlém? Pocity na to reagují negativně. Maria při obětování v chrámě slyší slova „tvou vlastní duši pronikne meč“, „tvůj Syn je určen k pádu a povstání“ – jak asi na to cestou domů reagovala? Vracela se smutná? Dovedla zpívat Magnificat? Je nutno umět spojit bolest, překážky a obtíže s radostí! Ani kříž nás nesmí odvést od radosti. Je rozdíl mezi tím, co cítí moje nervy a co chci já. Pocity jsou záležitostí tělesnou. Záleží na tom, jestli s nimi souhlasím, nebo ne. Zásadně musíme rozlišovat pocity tělesné od sféry duchovní. Pocity je nutno podřídit duchu!

Tajemství víry

Tajemství není jen něco, na co nemáme odpověď a nevíme si s tím rady. Po proměňování recitujeme „tajemství víry“ – to přece není žádná záhada, která nás musí odradit. Naopak! Je to bohatství, které nám Bůh svěřuje, i když nejsme schopni ho pochopit. Jaký je to projev důvěry, když nám Bůh takové tajemství svěřuje. Dodnes je pro vědce tajemstvím i sám život. A jakým tajemstvím je kříž a smrt! Jaká je to ubohost, když ten kříž pořád někdo jenom studuje a zkoumá, zatímco otázku „proč“ si nepoloží. Proč musí člověk prožít třeba nějakou nemoc – to je přece hlavní. Zajímá nás u každé překážky a zklamání otázka „proč“? Proč mi to, Pane Bože, posíláš? Co mi tím chceš říct? Jakmile pochopíme proč, vyvodíme z toho závěry. Napadne-li mě, že je to trest, je nutno to odčinit. Napadne-li mě, že je to zkouška, budu vše prožívat jinak. Tak už žádné „jsem smolař“, „narodil jsem se na špatné planetě“. Bohu nic neuteče. Ví o všem.

Euroamerické pohanství

Bez naší ochotné spolupráce by nemohl existovat svět založený na chamtivosti. Urvat co nejvíc a hned. Možná tomu sami nepropadáme, ale zvykli jsme si, jsme k tomu lhostejní – i to je hřích. Pilát taky nechtěl Ježíše odsoudit. Tehdejší společnost ho k tomu donutila. A kde byli učedníci? Proč se nepostavili na obranu Ježíše? Pilát se neměl o koho opřít. Zachoval se jako kvalitní demokrat – respektoval hlas lidu, hlas většiny: „Ukřižuj!“ V morální sféře jsme stejní srabi jako před 2000 lety. Totéž bylo za Hitlera, za Stalina, i při volbách za totality. Důsledkem lidské chamtivosti je bída. Ta by ve světě nebyla, kdyby euroameričtí pohané nechtěli mít víc a víc. Ohrožena není jen naše civilizace, ale celá planeta. Hitler zbrojil a „rozumní“ nevěřili, že by si troufl. A on si troufl, právě proto, že většina „rozumných“ lidí byla lhostejná. Hitler zvedl životní úroveň, zavedl pořádek a na to mu naletěli. Nesmíme udělat stejnou chybu.

Tragická nepoučitelnost národa

Václav Havel mluví o tragické nepoučitelnosti národa. Lidé se z historie nepoučí! Za Hitlera se věda stala spolupachatelem barbarství. Bylo „vědecky“ dokázáno, že Němci mají vyšší IQ a jsou cennější než třeba Cikáni. Podle evangelia je to lež – Ježíš se ztotožňuje právě s těmi nejslabšími: „Cokoliv jste učinili jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili.“ Pořád se víc věří vědě, než evangeliu. Lidé jsou ochotni za peníze udělat cokoliv. Výjimky existují, přesto je zrada lidstva jako celku téměř dokonalá. Materialismus ovlivnil smýšlení celých národů. Ďábel neříká „budou tady koncentráky“, ale „toto všechno ti dám, budeš-li se mi klanět“. Prožíváme dobu velmi podobnou té před rokem 1938. Lidé jsou materialismem a konzumem tak otupení, že je vůbec nezajímá, co bude dál, i když se to týká jejich dětí. Aby zlo zvítězilo, předpokládá to tupost lidí kolem. Shnilí křesťané mají námitky proti postu, nemají čas na modlitbu. Mohamedáni jsou ve své víře důslednější.

Krása liturgie

Liturgie přímo volá po kráse. Duchovní hudba, kadidlo, obrazy, sochy, architektura – to není zbytečný nános; to se za 2000 let nashromáždilo jako důkaz vztahu lidí k Bohu. Každá mše svatá musí být originálním uměleckým dramatem. Lidé hned poznají, když ji kněz slouží rutinně. Jak člověk prožívá liturgii, tak vypadá jeho víra. A naopak – prohloubí-li se vlivem Ducha svatého víra, prohloubí se i prožívání liturgie. Totéž platí o modlitbě i o znamení kříže. Je s mým znamením kříže Bůh spokojen? Jak ho prožívám? Stačí to? Každý den mohu začínat slovy: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Ve Starém zákoně neměli o Trojici tušení. To my jsme pozváni do tajemného života Božího! Při rozhřešení jakoby kněz telefonoval samotné Trojici: „Teď potřebuji celou Trojici, protože tu někdo lituje svých hříchů“. Při požehnání nám žehná celá Trojice! Je to nepředstavitelné, ale je to tak. Pozor na braní jména Božího nadarmo! Jakmile ho vyslovím, „zazvoní telefon“.

Otroctví i po pádu totalitních režimů

Jak je možné, že člověk na vrcholu „vývoje“ nedokázal zabránit nástupu totalitních režimů? Věda a technika zanedbala hodnoty ducha a člověk se stal otrokem. Tím jsme se dostali nejméně o 2000 let zpátky. To není vývoj, to je úpadek. Pádem totalitních režimů otroctví neskončilo. Konrád Lorenz, nositel Nobelovy ceny, upozorňuje na osm smrtelných hříchů lidstva. Řadí k nim i nekritickou poddajnost vědě a politice. Co bylo strachu z přelidnění planety, a najednou se to láme v opak. Nejcivilizovanější národy v důsledku sobectví a mravního úpadku vymírají. Člověk přestává myslet na národ, na svět, na vlastní děti. Kde je tu láska k bližnímu? To materialismus nevyřeší. Mezi lidmi panuje stále větší agresivita, nikdo se neučí zapřít sám sebe – to by byl přece středověk. Jsme svědky rozchodu s tradicí – láska k rodičům, k učitelům, k osobnostem národa, se už nenosí. Lorenz radí přehodnotit životní hodnoty. A my víme, kdo je Cesta, Pravda, Život.

Mé neposkvrněné srdce zvítězí!

Ve Fatimě před koncem první světové války Panna Maria předpovídá světovou válku druhou, a horší. Nevyhrožuje, ale ukazuje, jak jí lze předejít: „Jestli se lidstvo neobrátí, dojde k druhé, a horší válce!“ Bůh nemlčí. Bůh vyzývá lidstvo k obrácení. Zatím to ale moc nevypadá, že by se lidstvo zapřelo, postilo, modlilo; spíše naopak. Panna Maria před tím oči nezavírá, ale má jasnou koncepci: „Mé neposkvrněné srdce zvítězí!“ Opírá se o křesťany, ochotné se postit a modlit. Kolik pánů farářů se postí? Mnozí na to kašlou. Bůh má o vítězství jistě svou představu. Je pouze otázka, kdy to bude. To nikdo na světě neví, to si při svých poselstvích nechala Panna Maria pro sebe. Nechce, abychom byli zvědaví, chce, abychom s ní spolupracovali. Chce, abychom žili v toužebném očekávání Kristova druhého příchodu, při němž bude zlomena moc satanova. Kdo je pod ochranným pláštěm Panny Marie, nemusí se bát.

Co o svobodu připravuje mne?

Lidé se ze svého otroctví většinou nezpovídají. Duch svatý chce, abychom byli křesťany do všech důsledků, aby naše lampy hořely. Strach z čehokoliv, i ze smrti, člověka zotročuje. Nemám obavu z pomluv, z nepochopení? Nenechávám se jimi zotročit? Nejsem zatrpklý, zakyslý? Udržet si svobodu, to je boj. Za svobodu lidé i život pokládají – tak velká je to hodnota. Ke svobodě nás vykoupil Kristus svou smrtí na kříži a svatý Pavel apeluje: „Nenechte se znovu zatáhnout do toho otrockého chomoutu.“ Kdo nezná Krista, nezná ani pravou svobodu. Otroctví moderní doby známe. I něco tak přirozeného, Bohem daného, jako je sex, se může stát předmětem otroctví. Svoboda vyžaduje úsilí. Je nutno se zapírat – v jídle, v sexu atd. Je nutno projít svůj život a hledat, co zotročuje mne. Přijal jsem bez výhrad svou roli muže nebo ženy? Po smrti bude jen jedno nebe – „ani muž, ani žena“ – co na to bojovné feministky?

Ochota měnit se

Nejsem otrokem zvyku a setrvačnosti? Jsou zvyky dobré a zvyky špatné. I ty „kostelní“ mohou být špatné. Pak přijde nový farář a je problém. Nebo lpíme na tom, že „maminka to dělala jinak“ – a je tu konflikt v manželství nebo nesrovnalosti mezi generacemi. Ke svobodě patří i ochota se měnit. Změna patří k životu. S tím souvisí i móda. Ta může být prvkem zkrášlujícím, ale víme, jak snadno se stane otroctvím. Nejde jen o oblečení. Móda zotročuje lidi i v jiných oblastech života. Někdo musí vyzkoušet všechny módní léky, které se objeví. Někdo je otrokem své povahy. Nejsem já otrokem své povahy? Svých názorů? Respektuji povahu a názory druhých lidí? Svatý Jakub říká, že máme být „zahleděni do dokonalého zákona svobody“. Stejně tak je nutno respektovat dokonalý zákon svobody i u druhých. Pro naše jednání musí být směrodatná jedině vůle Boží. Svobodně ji hledat, svobodně ji plnit. Umět si svobodně vybrat z nabízené literatury, ale i mezi rozdílnými spiritualitami. Není všechno pro každého.

Neschopnost hořet

Ať vaše lampy hoří! Kristus Pán říká „přišel jsem vrhnout oheň na zem, a jak si přeji, aby už vzplál“. Na jiném místě o sobě tvrdí: „Já jsem Život.“ Život, nikoliv živoření. Také po nás chce život a ne živoření. Žádné odpočívání v důchodu, ale plný život až do konce, bez výmluv na stáří. Dá se můj život nazvat životem? Není to živoření? Typickou vlastností živoření je strach. Ďáblovi moc vyhovuje naše otroctví, naše pohodlíčko. Pán Bůh po nás nechce, abychom se uštvali. Jistě chce, abychom také odpočívali. Proto všechno dělejme zásadně podle vůle Boží. Porušování řádu vede k únavě a únava vede k neschopnosti hořet. A to je chyba, je to hřích se všemi důsledky. V nebi se žije naplno. Panna Maria se věčně někde ukazuje, ani se předem nezeptá teologů a ti to pak nemohou pochopit. Jednou budou kulit oči, až uvidí, jakou má Bůh představu o lampách, které mají hořet. Příkladem pro nás nejsou teologové, ale Kristus!

Dobrodružství v Nejsvětější Trojici

Svatý Jan od Kříže říká, že život v Nejsvětější Trojici je dobrodružstvím. Dobrodružství na divokém Západě, to si dovedeme představit. Ale v Trojici – to nás nikdy ani nenapadlo. Tady je náš rozum v koncích. Je to důležité? Proč nám pravdu o Trojici Bůh zjevil? Asi chtěl, abychom ji přijali. Nejtěžší je představit si Ducha svatého. Proč ho Bůh ukazuje jako holubici, to je záhada. Duch svatý mluví, holubice nemluví. Když hovoří a v Písmu je tolikrát jmenován, musí to být Osobnost! Ale jak si ji představit? Jsme zvyklí uvažovat v kategoriích „žena – muž“. Učme se představit si Boha jako Bytost, která žije, mluví, působí. Svatý Jan od Kříže chápe Trojici jako bouřlivý, vášnivý život a ne jako setkání tří filozofů. V Trojici život hoří zapalujícím ohněm lásky a je k dispozici i nám, synům a dědicům. Jsme členové rodiny Boží. Nebojme se nechat se zapálit a naočkovat – i my jsme pozváni k takovému bouřlivému a plnému životu.

Nevystižitelné Kristovo bohatství

Nevystižitelné Kristovo bohatství, o kterém píše svatý Pavel, existuje a je tu i pro nás. Kristus nám ho přinesl ze svého království. Je plně v souladu s tvrzením svatého Jana od Kříže o dobrodružství života Trojice. Jak se projevuje? Například stále se rodí noví lidé – a každý je jiný! Nejen jiné obličeje, ale i povahy a vlastnosti a scénáře jejich životů. Život křesťana nemůže být fádní, ale pestrý. Tím spíše život toho, kdo dostal víc hřiven. Fádnost by byla pod úroveň naši i pod úroveň Boží. Skutečnost Boží nutně musí být větší, než jsme schopni pochopit našim rozumem. Musí nás přesahovat, musí být nevystižitelná. Nenechme se tím odradit, naopak. Uvědomme si, že to úžasné, nepochopitelné a nevystižitelné Kristovo bohatství je naše dědictví, které na nás čeká! Je to krása, ke které jsme vykoupeni. Važme si toho, že jsme dar víry dostali. Že jsme vykoupeni! Je to dar, je to náš majetek.

Mluvčí Nejsvětější Trojice

Duch svatý je osoba. Zvykněme si s ním pravidelně mluvit. Hned od rána. Každý den našeho života je uměleckým dílem, které má své sloky, tak jako píseň. V každé sloce, v každé situaci, nám Duch svatý nabízí řešení – ale musíme o něj stát, prosit ho o radu! Každý umělec potřebuje inspiraci. Každé umělecké dílo je spoluprací člověka s Bohem, kde Duch svatý je Autorem, Inspirátorem nutícím člověka, aby jeho záměr ztvárnil. Jediný hřích, který nelze odpustit, je hřích proti Duchu svatému. Je to hřích horší, než vražda. Je to zatvrzelost srdce až do konce života, kdy se člověk vzpírá přijmout nabídku Boží. Do pekla se dostane jen ten, kdo vytrvale až do smrti odolává všem pozvánkám Ducha svatého. Jemu odolávat a odpírat, je známkou hrozné pýchy. Naopak, Ducha svatého můžeme přijmout jedině v pokoře, jsme-li ochotni nechat se jím uchvátit, jsme-li naladěni na vlnu Boží. Každého z nás povolává ke konkrétnímu a jedinečnému dílu.

Splynout se svým Ženichem

Svatý Jan od Kříže říká, že máme usilovat o přetvoření se v Boha, čili o splynutí se svým Ženichem. V tom vidí základ duchovního života. Mystika není nic jiného, než duchovní život založený na zkušenosti, skutečné prožívání vztahu k Bohu. Je to prakticky a ve všech důsledcích prožívaný život s Kristem jako se svým Ženichem. „Láska vytváří podobnost mezi milujícím a milovaným. Miluješ-li Boha, přetváříš se v Boha“, říká sv. Jan od Kříže. I v manželství jde o splynutí duší (sexuální splynutí je něco jiného). Sjednocení s Kristem ukřižovaným je podmínkou sjednocení s Kristem zmrtvýchvstalým. „Do tvých rukou odevzdávám svého Ducha,“ modlí se Kristus před smrtí – „svého Ducha“ znamená Ducha svatého. Tím ho dává k dispozici celému světu! Křížem se uskutečňuje Kristův příslib, že nám pošle svého Ducha se všemi jeho dary. Zkusme to domyslet. Pak se ztratí bolest kříže. Přijetím kříže se stáváme nositeli Ducha svatého a jeho darů! Bez kříže to nejde.

Věřit plánům Božím

Podle statistiky z roku 2001 se u nás rodí nejméně dětí ze všech států Evropy. Je tu nejvíce vězňů, nejmenší religiozita, nejvíce rakoviny (spolu s Maďarskem), stoupá počet chorob oběhového ústrojí, přibývá rozvodů a jedináčků. Že by měl na tyto skutečnosti vliv nedostatek duchovního života? Co s tím? Poslouchat Ducha svatého a dát souhlas k jeho plánům. Nebude-li Evropa křesťanská, nebude žádná. Obrodný proces je možný jen za předpokladu, že je v plánu Božím. V něm určitě není fiasko lidstva a světa. Bůh nemůže dopustit likvidaci stvoření a vítězství ďábla. Tak jako u Joba, i dnes Bůh nechává ďábla řádit, ale nenechá ho zvítězit. V dějinách už podobné situace byly. Mravním úpadkem se rozpadla Říše římská a další civilizace. Je jediná možnost – věřit plánům Božím! Od čeho začít? Od spolků? Od politických stran? Jedině od sebe, od rodiny. Bůh po nás nechce většinu, ale zásadně kvalitní menšinu.

Jsme národ ufňukaný

Dříve platilo „co Čech, to muzikant“. Dnes nás lidé zvenku vidí jako národ ufňukaný. Neumíme žít s obtížemi, které jsou samozřejmou součástí života. Moderní medicína podlamuje vůli člověka, učí lidi věci získávat místo zasloužit si je. Má to paradoxní účinky – čím víc se vydává na zdravotní péči, tím víc se lidé cítí nemocní. V obtížích nevidí hodnotu. Preferují pohodlíčko, vyhýbají se pohybu. Ale Kristus říká: „Zapři sám sebe a pojď za mnou.“ Jaký závěr z toho vyvodím? Bůh nás i s tělem stvořil ke svému obrazu a dal nám k tomu i řád. Proč přibývá Alzheimerova nemoc a jiné demence? Lze to svést jen na prodlužování věku? Není tu souvislost s nízkou religiozitou? Má smysl donekonečna věk prodlužovat? Co s tím? Problémy lze řešit buď modlitbou a přijetím kříže, anebo tabletami s vedlejšími účinky. Čemu dávám přednost já?

Aktivní činnost duše

Dieta a cvičení ufňukaný národ vyléčit nedokáže. Pohodlnost v životě duchovním se projeví pohodlností v životě celém, i s vlivem na zdraví. Jde o řád – kdo ho nedodržuje, ten na to doplatí. I náš mozek potřebuje aktivitu, jinak ochabuje. Počítač ani televize činnost mozku nenahradí, to je jen pasivní konzum. Důsledkem je zapomnětlivost, poruchy spánku. Jak přinutit mozek k činnosti? Vhodné jsou třeba křížovky – ale ty jistě nestačí. Pán Ježíš radí žít modlitbou! Modlitba je aktivní činnost duše, která jako orgán používá mozek. Při modlitbě ukládáme do mozku ušlechtilé myšlenky, např. ze žalmů. Zároveň je to pro náš mozek nejlepší trénink. Je ovšem rozdíl, modlíme-li se bezmyšlenkovitě, nebo soustředěně. Negativní vjemy je třeba zpracovávat v modlitbě. Nezačínat den starostmi, ale chválami! Uzavírat každý den děkováním! Kříži se nevyhýbat – vyhnout se mu nelze – kříž s pomocí Boží nést! Je to osvědčený recept na zdravé stáří.

Prosťáček Boží patronem ekologie

Ve 20. století je svatý František, prosťáček Boží, jmenován patronem ekologie. Miloval přírodu, protože je dílem Božím. Člověk není svrchovaným pánem světa, za prostředí, které ho obklopuje a které spoluvytváří je odpovědný vyšší Autoritě. Učme děti lásce k přírodě. Budou-li ji vnímat jako dílo Stvořitele, jako něco svátečního, nezasloužený dar nám všem svěřený, nebudou ji zneužívat. Važme si přírody, vždyť nám umožňuje život. Nepřivlastňujme si z přírody víc, než kolik potřebujeme ke střídmě spokojenému životu. Mám čisté svědomí? Je můj život střídmý? Každý zbytečný „zlepšovák,“ každé nadměrné pohodlíčko a materiální potěšení je nutno zaplatit spotřebou přírodních darů. Celé tvorstvo trpí kvůli hříchu člověka, který drancuje přírodu. Máme právo jen na to, co nezbytně potřebujeme k důstojnému a střídmě spokojenému životu. Jaká je moje představa o důstojném životě? Vyvoďme z těchto úvah konkrétní závěry a předsevzetí!

Naše svoboda sahá až za smrt

Jak zařadit do výchovy svobodu, když se děti bouří proti modlitbě? Máme je nutit a riskovat, že se přestanou modlit vůbec? Co to ta svoboda je? Kde pramení? Nejen ve sféře tělesné, ale i v duchovní, platí řád a rozum. Jak skloubit řád se svobodou? Po svobodě toužíme, ale není možné, aby si každý dělal, co chce. To by byla anarchie. Budeme-li ve spojení s Dárcem života a svobody, pak je naděje i na uskutečnění vytoužené svobody. Už sama spolupráce s Bohem je velkým dobrodružstvím. Naše svoboda sahá až za smrt. Bůh nepotřebuje nikoho odsuzovat do pekla, my se odsuzujeme sami. Člověk má takovou svobodu, že se může rozhodnout pro život s Bohem po celou věčnost, ale taky pro život bez Boha po celou věčnost. Život bez lásky, bez Boha, ve společenství stejně smýšlejících – to musí být peklo. Peklo je proto, že Bůh je Láska. Láska bez svobody není možná, láska nutně vyžaduje svobodu.

Pochopit tajemství daru svobody

Kde je Duch Páně, tam je svoboda. Pochopit tajemství daru svobody je naším úkolem a naší povinností. Proto je nutno žít s Kristem, denně s ním rozmlouvat, aby nám mohl dát pravdu – a pravda nás osvobodí. Tyto věci nelze nastudovat z knih, ale lze se k nim dostat modlitbou. Pýcha nikdy nemůže pochopit tajemství, tak jako rozkošnictví nemůže pochopit lásku. Se svobodou souvisí i rozhodování při výchově a nasměrování dětí při výběru jejich povolání, při plnění jejich i našeho celoživotního poslání. Člověk se může svobodně rozhodnout nejen pro plnění poslání, ale i proti němu. Třeba z finančních důvodů. Kristus je zárukou naší svobody rozhodnout se pro to, k čemu nás Bůh stvořil. Každý má své povolání, které je originální. Jsou ale lidé, kteří nechtějí podstoupit riziko originálního prožívání, raději by se jen vezli a kopírovali druhé. Křesťanská polovičatost ke správnému rozhodování nestačí.

Tvůrčí fantazie lásky

Snad už nepochybujeme o tom, že Bůh má své plány. Jak ale máme ty Boží plány rozpoznat? Jedině kvalitním duchovním životem! Být stále s Bohem v kontaktu. Motivem našeho jednání musí být zásadně láska. Lásku nelze omezovat nějakým naším měřítkem svobody. Nelze si vybírat, koho milovat budu a koho ne. Ježíš to říká naprosto jasně – milujte i své nepřátele. Láska vyžaduje také fantazii. Musíme přemýšlet, jak lásku projevit. Děti nesmíme k modlitbě nutit, ale musíme vymyslet způsob, aby se modlit samy chtěly. Tato tvůrčí fantazie lásky je pravidlem, které se stává zákonem svobody. Pak už zde působí sám Bůh svou láskou. Pravá láska se dá prokázat jedině obětí. Oběť je neklamným měřítkem lásky. Oběť ovšem vždycky předpokládá svobodné rozhodnutí zvolit cestu úzkou a strmou a nedat se zlákat cestou širokou. Pohodlíčko vždycky lásku a oběť omezuje.

Vidět účel, to je velký dar

Čtverec se dá namalovat na papír. Krychli na něj taky můžeme namalovat, ale už je tu nutná jistá představivost. Krychle je trojrozměrná, papír je jen dvojrozměrný. Mluvíme-li o účelu nějakého předmětu, vyjadřujeme jeho čtvrtý rozměr. Proč to tu je? Jaký to má účel? Třeba žihadlo včely – je pro krásu? Pro obranu? Pro útok? Účel se nedá poznat měřením nebo vážením. Ten poznáváme zkušeností. Materialista si nesmí klást otázku proč, otázku po účelu, protože by nutně musel uznat existenci Boha. Vidět účel, to je velký dar. Za něj je třeba děkovat a radovat se z něj. A učit to děti – například jim říkat, jaké živiny Bůh vložil do jednotlivých jídel a proč, a hned za to děkovat. To všechno je součást Božího království, které je mezi námi. Kdyby všechno co je, bylo i vidět, jeden druhého bychom neviděli. Vnímat tyto skutečnosti vyžaduje vnitřní zjemnění a to už je milost. Ateista to není schopen chápat – ale i jemu lze milost víry vyprosit.

Kdo uvěří, bude zachráněn

Z otroctví se člověk nedostane vývojem, z otroctví může být jedině vykoupen. „Kdo uvěří, bude zachráněn,“ zaručuje nám Ježíš. Je to věc náhody, nebo osudu? Kristus žádný osud neuznává. „Za cokoliv budete prosit ve jménu mém, já vám dám“ – každý má možnost se rozhodnout. Jakmile svůj souhlas Bohu dáme, už je to věc Boží. Dali jsme se mu k dispozici a vede si nás jako své ovečky. Tak jednoduché to ale není. Člověk může dát souhlas i neslaně nemastně. Kristus nikoho nenutil a nenutí ani teď. Někteří ho vyslechli a udělali čelem vzad. V té souvislosti se ptá apoštolů: „Chcete i vy odejít?“. Ptá se! Nepřesvědčuje je. Rozhodnout se člověk musí stoprocentně, nestačí rozhodnutí polovičaté. Zůstávat na úrovni svého rozumu znamená zůstávat v nejistotě. Zdroj síly a pravdy nám je plně k dispozici, jen je nutno vyprázdnit svůj myšlenkový svět od našich představ, plně se otevřít Duchu svatému a nechat se naplnit.

Křížová cesta

___________________________________________________________________________

I. Ježíš odsouzen na smrt

Ježíš překážel a mnohým byl nepohodlný tenkrát, překáží a je mnohým nepohodlný i dnes. Nejen humanistům, ale i všem ostatním, kteří zůstávají na poloviční cestě. Nejde vždycky o otevřené nepřátelství, často je to „jen“ lhostejnost – „člověk je přece důležitější než Bůh“ – a tak je Bůh odsunut na poslední místo. Ježíš tu stojí před Pilátem a nepotřebuje se hájit. Nepotřebuje nadpoloviční většinu. Má příležitost si život zachránit, ale neudělá to. Nechává se odsoudit. Všichni ho pokládají za blázna. Jeho počínání nechápe ani Pilát a nakonec ho odsuzuje. Dnes ani nevíme, jak Pilát skončil. Určitě nemá na celém světě jediný chrám, zatímco Ježíš jich má spoustu. Nebojme se být jeho učedníky. Co na tom, že i nás mnozí pokládají za blázny. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

II. Ježíš přijímá kříž

Nebojme se následovat Krista do všech důsledků. Materialisté nemohou vidět tajemnou krásu kříže, jeho bohatství a odměnu. To může vidět jen „blázen pro Krista“, to znamená blázen se zdravým srdcem, srdcem vykoupeným. Lásku člověka k člověku uznávají i humanisté, svým způsobem ji uznával dokonce i Hitler a Stalin. Jenže, kdo byl pro ně člověk? No přece příslušník jejich rasy, jejich národa, upřednostňované třídy, člen strany. Ty ostatní je nutno podle měřítek jejich „lásky“ zlikvidovat. Jedině Kristus hlásá lásku univerzální, lásku sloužící, schopnou oběti za druhé. Chci-li opravdu dobro druhého, musím i já být ochoten k oběti, a ta samozřejmě bolí. Právě proto Kristus umřel na kříži, a ne na zápal plic. Jsme vděční za prohlédnutí, za poznání, za vykoupení? Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

III. Ježíš poprvé padá pod křížem

Padá Ježíš pod křížem jako člověk, nebo jako Bůh? On je ale nejen bohočlověk, on je zároveň hlavou tajemného těla, to jest církve. Kolik těch bolavých pádů bychom v dějinách církve napočítali. Mnozí lidé by celkem brali Krista, ale rozhodně odmítají církev. Jak se Bůh zachoval, když byli ti, kterým svou církev svěřil, jmenovitě Petr a Pavel, vedeni na popravu? Bůh nehnul ani prstem, klidně tu nespravedlnost dopustil. A jak se každý může přesvědčit po dvou tisících letech, církev to nezlikvidovalo, nezahynula. Naopak, tím víc se šíří a roste, protože do nebeského království vede jedině cesta křížová. A co naše kříže? Ty nejsou v Božím plánu? Jsme ochotni dát svůj kříž k dispozici, aby přispěl k vítězství Kristovy církve? Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

IV. Ježíš se potkává se svou matkou

Jestlipak Panna Maria vnímala starce Simeona, když jí při obětování Ježíška v chrámě říkal: „Tvou vlastní duši pronikne meč.“ Viděla dopředu „meč“, který bude muset prožívat na křížové cestě? Jistě nevěděla, a ani netušila, že za dvanáct let bude po Jeruzalémě s bolestí hledat své ztracené dítě. Přesto ke všemu tomu dala svobodně už předem svůj plný souhlas. Tak ať je i náš bezvýhradný souhlas s Božími plány důkazem naší odlišnosti od konzumního světa kolem nás. Ten vidí ve všem jen náhodu. Ale my nejsme hříčkou osudu, hříčkou náhody. Jsme milované děti Boží. Tak jako onomu dramatu Ježíšovy křížové cesty dodává Panna Maria prvek mateřské lásky, stejně je tomu i na křížové cestě každého jednotlivce i každého národa, tehdy i dnes. Maria je naší matkou, snaží se nám pomáhat, a nepochybně k tomu má od Boha povolení. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

V. Šimon Cyrenský pomáhá Ježíši nést kříž

Šimon šel „náhodou“ kolem, a aniž to plánoval, stal se součástí křížové cesty. Protože kříž přijal, byť po zaváhání, připomínáme si ho po dvou tisíciletích i my. Kolikrát se něco podobného přihodilo i nám? Kolikrát jsme si mysleli, že je naše setkání s utrpením náhoda, která nás k ničemu nevybízí, k ničemu nezavazuje? Jednou provždy si v tom udělejme jasno. Odstraňme ze svého slovníku slovo náhoda a začněme se chovat křesťansky zodpovědně v každé situaci, ve které se, byť neplánovaně, ocitneme. Zkusme si uvědomit, kolik „náhod“ formovalo náš dosavadní život. Odprosme Boha za samozřejmost, s níž jsme od něho ty „náhody“ bez špetky vděčnosti přijímali, nebo je zcela přehlíželi a bagatelizovali. Poděkujme Bohu aspoň dodatečně za všechny ty předem promyšlené, a třeba i hodně bolavé zásahy, které nás, a lidi kolem nás, přivedly blíž ke Kristu. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

VI. Veronika podává Ježíši roušku

O vdově, která dala do chrámové pokladnice haléř, říká Ježíš, že dala víc, než ostatní. Veronika Ježíši podala jen jakýsi kapesník. Taková maličkost. A přece je dost pravděpodobné, že podle Ježíšových měřítek udělala tato slabá žena víc, než statný muž Šimon. Rozhodně to neudělala z donucení, ale spontánně, odvážně a z lásky. Všechno, co tento svět hodnotí jako zanedbatelnou a bezvýznamnou maličkost, může mít v očích Božích nekonečnou cenu, je-li to podloženo velkou nezištnou láskou. I náš život může být bohatý, a svět o tom nemusí ani vědět. Veronice se naskytla příležitost, kterou jí možná závidíme. Počítala s ní, když ráno vstávala z postele? Vymyslela si to, nebo to byl nápad Ducha svatého? Umíme my poslouchat nápady Ducha svatého? Reagujeme na ně, anebo děláme, že neslyšíme? Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

VII. Druhý pád Kristův

Z deseti zázračně uzdravených se jen jeden vrátil, aby Ježíši poděkoval. Nevděk, neláska. Tenkrát, i dnes. Je-li ale život totéž co láska, pak každý nedostatek lásky musí narušovat i samotný život. A život v plnosti je právě to, co nám Ježíš přišel dát. Je nabíledni, že tímto bolavým pádem pod křížem Ježíš řeší a vyrovnává především nedostatek naší lásky. Jsme stvořeni pro lásku a přitom se necháváme světem tak zmanipulovat, že se stáváme stroji, žijeme jako roboti. Přesto nad námi Kristus neláme hůl, ale sám padá pod tíhou kříže do prachu země. Kolik opakovaných pádů bychom v dějinách lidstva mohli napočítat. Každý jednotlivec, a každá generace prožívá své vlastní pády. Ale každý jednotlivec i každá generace má možnost znovu vstát, vrátí-li se ke Kristu. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

VIII. Ježíš mluví k plačícím ženám

Ježíš zodpovědností za výchovu dětí zavazuje ženy. Bůh jim k tomu dal zvláštní hřivny a chce, aby je rozmnožovaly. Není to zároveň uznání důstojnosti ženy? Každý z nás je originál, i každá žena je originál s nezaměnitelným posláním. Výchova nespočívá jen v Desateru. Židovské matky Desatero dobře znaly, věděly, jak starozákonním způsobem vychovávat děti. Ale Ježíš klade důraz na lásku. Připomíná, že nestačí nelhat a nekrást, je nutno milovat a plnit vůli Boží. Nevíme jak? „Neuvažujte, co byste řekli, Duch vám dá“ – platí i ve výchově. Žena má zodpovědnost za výchovu budoucích rodičů, generací, politiků i kněží. Některé ženy dovedou diplomatickou výchovou a láskou vypěstovat ve svém faráři i smysl pro krásu liturgického prostoru. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

IX. Třetí pád Kristův

Když přední politik a ekonom řekne, že za rok 2020 je lépe se nedívat, k čemu nám to je? Kristus problémy světa, který hrozí pádem a absolutním zničením, řeší křížem. Padá pod ním a slovy sv. Pavla nám vzkazuje, že nás potřebuje: „Trpím, ale raduji se z toho, protože na svém těle doplňuji, co zbývá do plné míry utrpení Kristových pro jeho tělo, tj. církev.“ Církev je znamením pro celé lidstvo. Když lidé vidí roztříštěnost křesťanů, nedivme se, že se sami vzájemně osočují. Dokud neukážeme my, že jsme děti Boží, jak to můžeme chtít od nevěřících? Jedině Kristus je schopen situaci současného světa vyřešit. Je nutno se obrátit k němu, ne k politikům, ekonomům nebo náhodám a osudu. Kdo může ten obrat uskutečnit? Ateisté? Nestačí říkat: „To nese doba, s tím se nedá nic dělat.“ Kristus něco dělá! A počítá s tím, že aspoň někdo se k němu přidá. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

X. Ježíš zbaven šatu

„Blahoslavení, kteří mají ducha chudoby, kteří netouží po bohatství,“ učí Ježíš a požaduje „prodej všechno co máš“. Sám nám jde příkladem. Nechává se okrást i o to nejintimnější. Je možné, že mu to roucho utkala sama Panna Maria. Bylo z jednoho kusu, jistě kvalitní, když se ho ani ti vojáci neodvážili roztrhat a losovali o něj. Co nám tím Ježíš říká? Co tak hrozného potřebuje být neutralizováno tímto činem chudoby, velkým smírem? Netrpí zrovna tady Spasitel za pýchu lidstva, které si v genovém inženýrství troufá rozhodovat o tom, kdo se narodí a kdo ne? Lidské tělo je vzácný dar, který Bůh člověku svěřil (stejně jako celý ráj), aby ho chránil a opatroval – a on ho leckdy používá jen ke konzumu, k honbě za bohatstvím a za požitky. Ježíš se zde nechává tupit, ponížit, a čeká, jak se rozhodneme – jestli půjdeme za ním, nebo za bohatstvím. Jsme ochotni se něčeho dobrovolně zříci? Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

XI. Ježíše přibíjejí na kříž

Kolik té bolesti na světě je! Máme rozvinuté zdravotnictví, účinné léky, operace, a bolest existuje dál. I ta zbytečná ve válkách, hladomorech, kriminálech, Na jedné straně se lékaři snaží preventivně čelit nemocem, na druhé straně lidi hynou při násilnostech, autohaváriích, někdy i sebevraždou. Není takové počínání schizofrenní? My víme, že vedle utrpení nesmyslného a zbytečného existuje i utrpení smysluplné, které, pokud je správně uchopeno, má velký záchranný účel. To může pochopit jen křesťan. „Každou bolest je možno snést, jakmile ji člověk za něco obětuje,“ tvrdí dr. Mrázek, umírající na rakovinu. Kříž je Bohem dokonale promyšlený, je podstatnou součástí jeho akce na záchranu světa. Proto se Kristus za nás, jmenovitě za nás, dobrovolně nechává přibít na kříž. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

XII. Ježíš na kříži umírá

Smrt se lékařské vědě nikdy nepodaří odstranit. Co s ní? Ateista se pomyšlení na smrt vyhýbá, a pokud se jí už zabývá, tak spíš uvažuje o tom, jak snadno umřít, když ho život přestane bavit. Řešení vidí v eutanázii. Jen aby nemusel přemýšlet o tom, kam umírá. Víme my, kam umíráme? V Božím plánu je život věčný. Smrt je velkým burcovatelem a kazatelem. Právě v ní dosahuje Boží láska největších výsledků. Milost dobré smrti je možné předem vyprosit sobě, i druhým. Umírat budeme jen jednou, ale něco se natrénovat dá. Denně si „zvykat umírat do nebe“. Svatý Pavel to krásně uměl: „Toužím zemřít a být s Kristem.“ Pro ty, které Kristus přišel vykoupit, není jiného života než život s Ním! S podmínkou, že o to sami stojí. Pak v plné míře platí: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Kolik asi zla Ježíš svou smrtí na kříži zlikvidoval. A lidé jsou pořád nepoučitelní. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

XIII. Ježíšovo tělo snímáno z kříže

Kolik je po světě krásných obrazů a soch Piety. Kolik umělců tato scéna inspirovala. Když Krista sundali z kříže, položili ho Panně Marii na klín. Většina lidí se kontaktu s mrtvolou vyhýbá. Maria se nevyhýbala. Vzala si mrtvé tělo svého Syna na klín, na ten klín, na kterém ho chovala jako nemluvňátko. Co si při tom asi myslela? Propadala malomyslnosti? Vzpomínala, co jí říkal? Jestli se teď na nás Panna Maria dívá, co si myslí o nás? Vážíme si toho, že obětovala svého Syna pro záchranu světa i záchranu každého z nás? Při snímání z kříže zůstala jen hrstka nejvěrnějších. Před časem se pouze jeden z desíti uzdravených vrátil, aby Ježíši poděkoval. Tehdy i dnes. Ale stále platí: „Neboj se, malé stádce, neboť zalíbilo se Otci dát ti království nebeské.“ Naším úkolem je zůstat věrní za všech okolností, usilovat o svatost, nespokojit se s průměrem. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

XIV. Ježíšovo tělo položeno do hrobu

Nejčastější fráze, kterou je možno zaslechnout na pohřbech, je: „Už to má za sebou, už ho nic nebolí.“ Jak je trapné, když se k takovým frázím sníží i pravidelný návštěvník nedělních bohoslužeb. Schválně říkám návštěvník, protože skutečný věřící přece věří, že zemřelý nemá život za sebou, ale před sebou. Že život pokračuje. Tělo se rozkládá a zapáchá – ano, i tím nám Bůh ukazuje, že smrt těla není cílem života. Je odložením všech hmotných omezeností, aby člověk mohl začít žít život plný, věčný. Věřím tomu? Jsem připraven dát písemně do závěti výslovné přání, aby při mém pohřbu zazněla radostná velikonoční píseň a ne nějaké utahané, ubrečené písničky? Pohřeb věřícího, který dobře žil a navíc trpěl, je vždycky radostnou událostí. Kněz má téměř stoprocentní jistotu, že ho doprovází do nebe. Kéž se to dá říct i o pohřbu našem. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši

XV. Zmrtvýchvstání Kristovo

Po pohřbu zákonitě následuje zmrtvýchvstání. A když po pohřbu Kristově, tak také po pohřbu našem. Z kříže sundali a do hrobu uložili jen jeho bezduché tělo, pouhou hmotu. Podobně si můžeme představit i svůj pohřeb. Do hrobu odložíme své opotřebované, bolavé, hmotné tělo, abychom dál žili životem krásnějším, a bohatším. Životem s Přítelem, se kterým jsme se snažili žít už tady na světě, a třeba i trpět a bojovat. Kristův požadavek „chci, aby byla vaše radost dokonalá,“ se dá plně uskutečnit až po našem vzkříšení, po našem nanebevzetí. Mnozí si otázku co je po smrti, ani nechtějí položit. Zavírají před ní oči i lidé zdánlivě inteligentní, aniž si uvědomí, že vyhýbání se tak zásadní otázce je usvědčuje z hlouposti. Smiluj se nad námi, Pane Ježíši