NA MINUTU S LADISLAVEM KUBÍČKEM

ze zápisků z exercicií vybrala Marie Svatošová

ZAPALUJI?

Předmluva

Zápisky z exercicií s P. Ladislavem patří podle mého přesvědčení do kategorie darů, které člověk nedostává pouze pro sebe. Je povinen se o ně rozdělit, přičemž dělením z nich neubývá, ale naopak se rozmnožují. Nemohla bych klidně umřít, kdybych své zápisky z let 1976-2004 nechala ležet ladem. A určitě bych se v hrobě obrátila, kdyby někdo sešity s nimi vyhodil do kontejneru. Normálně se snažím nemluvit moc Pánu Bohu do jeho záměrů se mnou, ale tentokrát jsem ho prosila o čas potřebný ke zpracování tohoto pokladu a jsem mu moc vděčná, že mě vyslyšel. Otec Ladislav mluvil pomalu a já píšu sice příšerně „doktorsky“, zato však rychle. Mám jistotu, že jsem jeho slova zachytila věrně. Za jejich autenticitu se cítím plně zodpovědná a ručím za ni. Nedovolila jsem si žádné redakční zásahy, a to ani v případě, kdy bylo zřejmé, že P. Ladislav citoval z Bible nikoliv doslovně, ale volněji svými slovy. Z kontextu je většinou dobře patrné, co tím sledoval. Jediné, k čemu se hlásím, a za co pater Ladislav nemůže, jsou nadpisy u jednotlivých myšlenek. Připojila jsem je sem ve snaze usnadnit čtenáři orientaci v tomto velmi hutném materiálu. Přiznám se, že jsem podlehla nátlaku několika nedočkavců a poskytla jim tento text dříve, než vyšel knižně. Udělali přesně to, co by P. Ladislav nechtěl. Zhltli to celé najednou za jediný večer. Tomu asi nelze zabránit, ale dá se to dodatečně napravit. Každou jednotlivou myšlenku je třeba nejprve důkladně prožvýkat a strávit a teprve pak otočit list. Prostě tak, jak to probíhalo při skutečných exerciciích. To je také důvod, proč čtenář dostává v tomto svazku, který vychází u příležitosti druhého výročí smrti otce Ladislava, „jen“ první stovku jeho úvah. Druhá je už redakčně zpracovaná a připravená k vydání za rok, k 11.9. 2007. A není vyloučeno, že časem někde vyplavou další, dosud nepublikované, kvalitní zápisky nebo zvukové záznamy exercicií P. Ladislava. Ty by pak mohly v roce 2008 vyjít jako třetí díl trilogie. Jak Pán Bůh dá. Marie Svatošová

Smysl pro hodnoty

Ztráta smyslu pro hodnoty je typickým jevem dnešní doby. Lidé nevidí a neposuzují hodnoty ve světle víry, očima víry, ale očima svýma, svými city. Rádi mluvíme o těch druhých. Ale co my sami? Kdo se dokáže zeptat: Jak jsem na tom já? Kde se v mém žebříčku hodnot nacházejí například hodnoty posmrtného života? Jak často na ně myslím? Jak dalece mě zajímá věčný život? Neříkám si „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“? Každý z nás je nějak zasažen touto epidemickou barvoslepostí vůči hodnotám. A je zde nebezpečí nákazy. Proto jako každou jinou nakažlivou nemoc je nutno i tady začít s léčbou nejen u sebe, ale zároveň ve svém okolí. Je to obtížné – lidé si totiž nejsou vědomi své choroby, a proto nejsou ochotni nechat se léčit. Jak na to? Nejprve musíme být zdraví my sami a pak teprve můžeme na sobě ukazovat druhým výhody zdraví – vyrovnanost, klid, schopnost se radovat. Je nutno působit příkladem! (909)

Jak si mě představuje Bůh?

Co na mně druhým vadí? Kde podle nich dělám chybu? Jak si mě představuje Bůh? Tyto otázky zásadně neřešme svým rozumem, ale ptejme se Ducha svatého. Jak vypadá můj vztah k Duchu svatému? Je úměrně zasazen do mých hodnot? Stojím o něho? Prožívám jeho přítomnost? Dávám mu vždycky přednost před svým rozumem? Jedině on nám může dát tu nejlepší radu, sílu, vytrvalost, energii. Duch svatý je třetí božská osoba. Je tedy někým tak velikým, že je samostatnou osobou ve vnitřním životě Boha. Bůh neexistuje jinak než ve třech osobách. Bůh se rozhoduje jedině Duchem svatým. Ani já se nesmím rozhodovat jinak. Ani já nesmím bez Ducha svatého nic podnikat. Těm, kteří ztratili smysl pro hodnoty, musím dát příklad. Ať vidí, že se nerozhoduji rozumem, vědecky, nebo podle názoru většiny, ale vždy podle rady Ducha svatého. (814)

Kontakt s Duchem svatým vyžaduje čas

Kdo na každou otázku okamžitě odpoví, ten se jistě neporadil s Duchem svatým. Prozradí se zbrklými odpověďmi, a stejně zbrklými reakcemi. Chceme-li léčit a vychovávat druhé, je třeba jít bez oklik pro radu rovnou k Duchu svatému. Je nutno si to cílevědomě nacvičit. Zvyknout si neodpovídat okamžitě, ale chviličku se odmlčet a aspoň střelnou modlitbou kontaktovat Ducha svatého a požádat ho v konkrétní situaci o konkrétní radu. Ideální příklad přístupu k Duchu svatému najdeme u Panny Marie. Byla Duchem svatým naplněna, byla jeho snoubenkou, uměla mlčet, uchovávala všechna slova ve svém srdci a rozjímala o nich. Proto se nikdy nemýlila. Je v mém životě aspoň něco, co se shoduje s jednáním Mariiným? (704)

Dar moudrosti a rozumu

Moudrost vidí věci světa tak, jak je vidí Bůh. Moudrost nelze nastudovat, lze si ji jedině vymodlit. Známe příklady moudrých babiček a naopak nemoudrých a přece vzdělaných vědců. Dar rozumu se týká našich otázek „jak“ a „proč“. Marxismus pokládá otázku „proč“ za nevědeckou. Všechno se vyvinulo, jen se neptejte proč. Začneme-li se takto ptát, dojdeme k důvodu, k účelu věcí. Například pochopíme, že už první savec musel mít dokonale vyvinutou dělohu, která se do dvou minut po porodu stáhla, jinak by první samička vykrvácela a celý rod by vyhynul. Rovnou tu tedy musel být savec dokonalý, nikoli postupným vývojem vzniknuvší. Všechny tyto podrobnosti musel ale přece někdo předem promyslet. Je zřejmé, proč se marxismus tolik bojí otázky „proč“ i spojitosti mezi vírou a vědou. Nebojme se klást si tyto otázky všude – v přírodě, i ve vědě.

Dar vědění

Dar vědění je suma moudrosti a poznání, která je plodem práce celých generací a ke které máme každý svou prací přispět. K tomu jsme dostali potřebné hřivny, k tomu dostáváme i potřebný čas. Nikdo své schopnosti nedostal jen pro sebe, dostal je ke službě druhým. Největším nepřítelem daru vědění je mechanické hromadění vědomostí bez posvěcujícího vlivu Božího. Pouhé archivování. Věda se pak stává řemeslnou rutinou, která všechno tvůrčí rdousí. Stává se, že špičkový odborník na církevní umění zůstává ateistou. Jak je to možné? Pouze sbírá nahromaděné vědomosti, aniž by měl osobní kontakt s Bohem. Totéž platí i ve světě vědy. Mezi astronomy najdeme jak lidi hluboce věřící, tak zapřísáhlé ateisty. Ze stejného důvodu.

Dar dobré rady

Dostalo-li se mi moudrosti, jsem povinen nesobecky poradit druhým. V tom je rozdíl mezi poradnou advokáta a darem dobré rady. Nebojme se prosit Ducha svatého o radu pro druhé i pro sebe. Ale pozor – co je dobré pro mě, nemusí být dobré pro druhého. Proto se zásadně ptejme: „Pane Bože, co ty chceš? Co plánuješ s tímto člověkem?“ Znám nějakou modlitbu k Duchu svatému? Umím se k němu modlit vlastními slovy? Ptám se ho na radu? Jak často? Umím na radu trpělivě čekat? Nerozhoduji se, dokud neslyším odpověď Boží. To nám budiž zásadou. Až budu potřebovat odpověď znát, určitě ji dostanu. Chce to více pokory, poslušnosti, trpělivosti a samozřejmě i víry. Často slýchávám: „A co když mi Pán Bůh neodpoví?“ To je chybné uvažování. Víra je tu nutným předpokladem. Je nutno věřit, že mi Bůh odpoví a vůbec o tom nepochybovat!

Dar zbožnosti

Co si představuji pod pojmem zbožnost? Modlitbu? Návštěvu kostela? Dodržování Desatera? Zbožnost je nutno žít! Bůh musí být živě přítomný ve všem, co dělám. Vůbec tu nezáleží na úspěchu, na výsledku. Záleží na snaze, na ochotě, na vůli. Názor na zbožnost je ve světě velmi ubohý. Mnozí ji pokládají za záležitost senilních babiček. Nepřispěli jsme i my k tomuto pokřivenému pohledu na zbožnost? Je na mně osobně dost dobře vidět, že zbožnost je cosi radostného, a ne smutného, či pesimistického? Je moje víra čímsi sympatickým? Zapaluji? Přitahuji? Neodrazuji? Co o mně říkají moji nejbližší? Přijímám jejich kritiky? Reaguji na ně? Jaké chyby dělám? Jaké závěry z nich umím vyvodit? Co dělám, abych nezapomínal, že žiji před tváří Boží, ponořen v Boží lásku? Jsem zbožný vždycky a všude? Jak je to s mou zbožností při únavě? Panno Maria, tys určitě byla zbožná vždycky – pomoz.

Dar síly, statečnosti, vytrvalosti

Něco začít se nám občas podaří. Těžší je vydržet. Vytrvalost je cosi nadpřirozeného. Vydržet samotu, nepodlehnout vlivu prostředí – to bez Ducha svatého nejde. Život nikdy není přímočarý. Každý zažívá na duchovní cestě krize, pády, únavu. Je to přirozené, není třeba nad sebou lámat hůl. Důležité je znovu vstát, nenechat se odradit. Někdy se člověk vlivem únavy spokojí s prostředností. Jakmile mu to svědomí připomene, musí prosit o dar síly. Ďábel nás nesvede vždycky ke zločinu, ale třeba právě k té prostřednosti. Ta může být naší zkázou, chce-li od nás Bůh víc. Někdy nás záměrně nechá projít obdobím prázdnoty a neútěch, kdy nás netěší ani modlitba, nic. To je největší pokušení. Je nutno přesto se modlit a vydržet za každou cenu, i když nás to netěší. Nabíjení akumulátoru nás nemusí těšit, ale nabíjet ho musíme. Nezahořknout! Na to čeká ďábel. Obstojíme-li, Bůh nám všechno vynahradí.

Dar bázně Boží

Bázeň Boží nemá nic společného se strachem. Není to ani bázeň otrocká. Jde o bázeň synovskou. Bázeň o druhého – bázeň, abych neztratil Boha, jeho přízeň. Abych ho neurazil svou nevděčností, neláskou, neopětováním lásky, kterou mi nabízí. Láska a bázeň Boží k sobě patří. Mám-li někoho rád, bojím se ho ztratit. Bojím se způsobit mu bolest. Kdo o dar zbožnosti a bázně Boží nestojí, je domýšlivý a pyšný. „Já jsem pánem nad vesmírem. Přetvoříme svět. Poručíme větru, dešti,“ říká a myslí to někdy docela upřímně. Lákavým a silným argumentem pro takové smýšlení je tak zvaný vědecký světový názor, v němž je tak málo vědy a tolik pýchy. A výsledky? Atomové války, zamořené prostředí, ohrožená planeta. Nestačí vyčítat, nestačí pohrdat. Je nutno vyprošovat dar bázně Boží sobě i těm, kteří v tom jasno nemají. Jsme pouze služebníci, nejsme pány světa.

Přílišná poddajnost

Přílišná poddajnost je velkou a velmi rozšířenou chybou. Je to chyba civilizační a masová. Lidé bezhlavě přijímají názor většiny, aniž by si uvědomovali, do jak obludných extrémů se tak mohou dostat. Člověk se snadno může stát otrokem druhých lidí, dobrovolně nebo nedobrovolně. I kdyby nás lidé vyobcovali, přesto se musíme řídit jen vůlí Boží, nikoliv vůlí davu. Je to opravdové umění a rafinované ďábelské léčky tu jsou větším nebezpečím, než si myslíme. Dokonce i kněží se někdy řídí více vůlí farníků než vůlí Boží. Tam je to pak zvlášť tragické. Bez vnitřní svobody se nelze manipulaci ze strany druhých ubránit. Bez vnitřní svobody budeme zranitelní, zkorumpovatelní, ubozí. Proto je nutné každodenní zpytování svědomí a soustavná práce na sobě.

Autor scénáře, Režisér, Dirigent

Bůh – Režisér má ve scénáři mého života všechno promyšlené, připravené. Je současně Nápovědou i Otcem. My jsme jako herci na jevišti. Každý z nás se narodil v určitou dobu, na určitém místě, v určitých podmínkách. Svou roli jsme si vybrat nemohli, ale můžeme ji odmítnout – máme tedy svobodnou vůli. Mohu svou životní roli nějak nemastně neslaně odflinkat. Mohu ji zahrát s nadšením, podle představ Režiséra, včetně těch nejobtížnějších partií. Nic ze scénáře nevynechávat, nic neškrtat, ale také si tam nepřidávat své vlastní vsuvky. Pokud se to podaří, mám z toho radost já, mé okolí, Režisér, i andělé, pro které jsme divadlem. Souvisí to úzce s přikázáním lásky k Bohu i k bližnímu. Kdo kazí hru Tvůrce, kazí podívanou i druhým. Chci-li upřímně sloužit lidem, musím taky upřímně sloužit Bohu. V každodenním životě to nelze od sebe oddělit.

Radujte se s radujícími, plačte s plačícími

Jak obvykle reaguji na hezké věci? Neraduji se z nich sobecky sám? Nezapomínám na Režiséra? Nezapomínám se o radost dělit s druhými? Nezapomínám, že hezký zážitek může být jen chvilkový a není moudré se na něj příliš vázat, abych ho pak neoplakával? A co přijdou-li věci bolavé? Jak reaguji? Přijímám je z ruky Režiséra? Je mi jasné, že i ony jsou pouhou epizodou, i když těžkou, kterou musím prožít? Není to konec. Těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému. Konec a závěr je jinde a bude krásný a vítězný. Věřím tomu? Umím to přesvědčivě prožívat? Dokáži to přesvědčivě vysvětlit zoufajícím kolem sebe? Žádné setkání není náhodné. Bolavé zásahy do života mých blízkých se bezprostředně týkají i mě. Jejich radost je i mou radostí, jejich bolest je i mou bolestí. Proto Bůh naše cesty spojil, abychom si vzájemně pomáhali tyto situace řešit umělecky, podle jeho scénáře.

Bůh nechce polovičatost

Snaha o dokonalost je nezbytná. Ježíš nás k tomu přímo vyzývá: „Buďte dokonalí, jako jsem já dokonalý.“ Pozor na nepravou pokoru! Není to nic jiného, než skrytá pýcha. Režisér ví, koho si vybral a není naším úkolem zkoumat, jestli role není nad mé síly. Copak tomu rozumím lépe, než on? Chce-li od nás něco, vždycky nám k tomu dá potřebnou sílu i schopnosti. „Všechno mohu v tom, který mě posiluje.“ Přijmout svou úlohu – to je ta pravá pokora! Hezký příklad nám dal Jan Pavel II. Když ho kardinálové zvolili papežem, řekl jim: „Bůh vám odpusť, co jste mi udělali.“ Ale svou těžkou roli přijal. Bůh nechce polovičatost. Čeká od nás, že každý den svého života prožijeme plně a v souladu s Boží vůlí. Tu je nutno poznávat. Nestačí jen odříkat „buď vůle tvá“, je nutno se zastavit, odmlčet a čekat na odpověď. Nevést jen monolog. Jak jsem na tom já? Mohu tvrdit, že moje modlitba je dialogem?

Úkolem je oslavit Boha

Člověk může být sobcem i v duchovním životě. Pozor na to! Věřit a plnit přikázání jenom proto, abych se dostal do nebe, to je málo. Cílem musí být oslava Boha. Neplatí zde lidská měřítka. Boha neoslavujeme jako 1. máj. Stojí skladatel o to, aby se jeho skladba hrála vlažně, bez prožitku? Jistě nemá zájem, aby se jeho dílo oslavovalo v novinách, ale chce, aby v něm zazněla sama krása. To je to pravé vzdání díků tvůrci. Čili – ani stín sobectví, ale touha po tom, aby zněla krása, dobro, pravda. Jsme hráči na jevišti a chceme, aby to i ti vedle nás zahráli hezky. Tahá nás za uši, když to kazí. Někdy se neudržíme a řekneme jim to i ostře. Smysl pro kritiku máme všichni silný. Druzí právem očekávají od nás, že i my budeme hrát čistě. Zahrát dobře svou roli, to je všeobecné poslání. Ptejme se přitom: „Jak konkrétně mohu já přispět k oslavě Boží?“

Nejsme obrazy na stěně

Jsme stvořeni jako obrazy Boží, abychom ho mohli poctít svou aktivitou. Bůh od nás očekává, že budeme v rámci našich lidských schopností prožívat tajemství vnitřního života Nejsvětější Trojice, které nám zjevil Ježíš. Přiznejme se, že místo toho často vnímáme Boha jako policajta. Taková představa patří do Starého zákona. Kvůli Desateru Kristus na svět nepřišel. Jak na to tedy jít prakticky? Zvykněme si všechny okamžiky, kdy Trojici jmenujeme, vědomě prožívat. Například tehdy když slyším zpovědní formuli: „Rozřešuji tě ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Je to předepsaná „básnička“, která sice k platné zpovědi stačí, ale je škoda chápat ji jen jako formulku. Představme si, že v nebi právě zazvonil telefon a celá Trojice stojí v pozoru – kdo volá? Totéž, když dělám znamení kříže. Máme právo s každou Osobou mluvit zvlášť. Proč bychom je jmenovali, když bychom to zároveň neprožívali?

O neposlušnosti

Neposlušnost je hřích starý jako lidstvo samo. Je to hřích jednotlivců, celých národů, církve, ateistů i věřících. Z této všeobecnosti je patrné, že je to typický dědičný hřích. Měla-li první neposlušnost tak tragické následky, bude na ní ta tragika spočívat jistě i dnes. A naopak – jak asi milá bude Pánu Bohu naše poslušnost! Tím víc, že k neposlušnosti máme sklon. Vžijme se do situace dirigenta, kterému se polovina orchestru bouří. On usiluje o něco krásného, ale slyší jen samé „ne, to je nesmysl“. A jak je mu milé, najde-li hrstku těch, kteří jsou ochotni o to víc poslouchat, i za ty druhé. Jakou musí mít Bůh radost, když i v dnešním světě najde hrstku poslušných, kteří chápou, že poslušnost není omezení, ale kvalita, typická vlastnost synovství Božího.

O poslušnosti

Kristus byl poslušný až k smrti na kříži. Bylo to bláznovství? Poslušnost je možno slíbit – i o to Kristus stojí. Vezmi svůj kříž a pojď za mnou, i tam, kde ti to nevoní. Co za to? „Vy, kteří jste mě následovali, 100x víc dostanete. A život věčný přídavkem.“ Z toho vidíme, jaká je to hodnota. Jak je to těžké, to taky víme. Sám Kristus nás učí modlit se „buď vůle tvá“. Modlím-li se Otčenáš sám, je dobré se u těchto slov zastavit, zvláště, prosím-li za něco nebo za někoho – a opravdu vyslovit souhlas s Boží vůlí! „Je-li možné, ať mne mine tento kalich. Ale ne má, nýbrž Tvá vůle se staň!“ I my se můžeme takto modlit. I my můžeme tato slova upřímně procítit. „Mým pokrmem je plnit vůli Otce mého,“ říká Ježíš. Mohu to o sobě říci já? Je mým pokrmem vůle Otcova? Není jím moje nálada, tzv. vědecké důvody apod.? Vzorem poslušnosti nám je Panna Maria se svým „fiat“ - „staň se“.

Duch svatý vane, kde chce

Už i marxista Laptěv v knize Planeta rozumu tvrdí, že „jediné, co má význam, jsou hodnoty tak nehmotné, jako je krása, moudrost, radost, láska“. Z toho je vidět, že Duch svatý působí i mezi marxisty. Přední marxističtí teoretici mnohdy na sklonku života docházejí k závěrům starým dva tisíce let. Totéž přece říká Kristus Martě: „Jediné je důležité, Marie si dobře vyvolila.“ Opakovaně u nás vychází Exupéryho Malý princ. V něm liška praví: „Co je důležité, je očím neviditelné. Správně vidíme jen srdcem.“ Vždyť je to potvrzení evangelia! Boha nikdo nikdy neviděl. Liščin výrok můžeme říci i obráceně – nesprávně vidíme rozumem, co vidíme očima, je nedůležité.

Vybral si právě nás

Bůh si nás vybral pro tuto krásnou dobu. Možná je to už závěrečná část Boží symfonie. V závěru velkolepé skladby nemůže být jen tak nějaký popěvek. Bývá to dramatické. A jestli si speciálně nás vybral pro tuto náročnou část své skladby, je nutno zahrát svou roli s plným souhlasem. Pokud se nám už podařilo zbavit se nejhorších hříchů, pokračujme po cestě k Bohu dál. Zde nám už Kristus svěřuje vyšší úkoly. Pro mnohé stačí starozákonní Desatero. Kristus ho neruší, ale zahrnuje do přikázání lásky a v Horském kázání vyhlašuje „desatero novozákonní“, osmero blahoslavenství. Neplnění Desatera je hřích. Neplnění blahoslavenství hřích není, ale jejich plnění je úkol, daný nám Kristem. Nestačí jen nehrát falešně. Chceme-li, aby symfonie naší generace vyzněla krásně, musí být naše hra plná krásy novozákonní. A toho dosáhneme plněním blahoslavenství.

Blahoslavení tiší

Nervozita je typický úkaz dnešní doby. Nebýt v dnešní době nervózní, je už samo o sobě výkon. Bývám i já nervózní? Kdy? Proč? Při jakých příležitostech? Co dělám, abych příště nervózní nebyl? Je to úkol na roky, je třeba mít se sebou trpělivost. Bylo by vhodné závěry si zapsat. S nervozitou souvisí i neradostnost. Těžko si představit, že existuje radostný neurotik. Unuděný, zoufalý, otrávený, vzteklý – to ano, ale radostný neurotik neexistuje. „Radujte se“ – to je přímo příkaz Kristův: „Chci, aby moje radost byla ve vás.“ Kdo je naplněn pokojem tak, že ho kolem sebe šíří, nemůže být nervózní a vzteklý. Je nakažlivě radostný. Radostnost je apoštolát, který svět přijímá ochotně. Po klidu, harmonii a radosti touží každý, to lidé přímo sají. My křesťané jsme ve světě nutní a nezastupitelní – naším úkolem je šířit v něm pokoj Kristův.

Blahoslavení čistého srdce

Kolik je sprostoty a vtipů, řečí i skutků v otázce sexuality. Vědecky se řeší, jak žít nečistě, jak zabránit těhotenství, jak zabránit pohlavním chorobám, vymýšlí se na to léky a poradny. Podstata je ale přece úplně jinde. Polovičatostí nic nezmůžeme. Slovy nic nezmůžeme. Jedině srdcem čistým, šířícím pokoj! Nevyhýbejme se těmto otázkám, neostýchejme se. Žijeme ve světě, známe svět, ale taky známe záměr Autorův. Víme, jak si on představuje lásku mezi lidmi, lásku v manželství. Na Pannu Marii se zcela jistě vztahují všechna blahoslavenství v plné míře. V konkrétních situacích je dobré a užitečné klást si otázku, jak by se teď na mém místě zachovala Panna Maria.

Blahoslavení plačící

Když Ježíš ve svém Horském kázání mluvil o plačících, kteří budou potěšeni, jistě neměl na mysli plačící hysterku. Když nás vyzývá „plačte s plačícími“, jistě nemá na mysli emoce, pláč citů, ale pláč lásky k bližnímu. To je něco jiného. Prožívám s bližním jeho těžkosti, soucítím s ním, bojuji s ním. Nemyslím sobecky jen na sebe. Bližní v tomto případě nemusí být pouze jednotlivec. Mým bližním v tomto slova smyslu může být třeba i celý stát, například Libanon. Mohu plakat se všemi, kdo nežijí ve svobodě. Mohu plakat s celou církví – vzpomeňme, jak Kristus plakal nad Jeruzalémem. Pod křížem pláče i Panna Maria, ale stojí, neomdlévá, nehysterčí. I tady je nám vzorem.

Blahoslavení, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti

Ježíš v tomto výroku jistě neměl na mysli sudiče. Kolik bolavých nespravedlností je v rodinách, kde se nedá zasáhnout jinak než modlitbou. Kolik je nespravedlností mezi národy. Nevyřeší se žádnou revolucí, protože nespravedlnost je přímo uvnitř některých systémů. Pro reformátory, bojující s Duchem svatým za spravedlnost druhých, může být toto blahoslavenství účinnou hybnou pákou. Pokud jde o mne, nemusím se vždy hájit, mohu mlčet, přijímat pokoření a ponížení. Kolik jen sv. farář Arský vydržel pomluv! Byl obžalován i u církevních představených. Mlčel a vyhrál. Každá pozemská urážka je u Boha zaznamenána. Žádný lidský soud není schopen posoudit spor absolutně spravedlivě, protože nikdy nezná všechny souvislosti. O mou spravedlnost se postará Bůh, jemu patřím. Jde-li však o nespravedlnost vůči druhým, vůči církvi, vůči Bohu – tam jsme vázáni přikázáním lásky a povinností hájit a bojovat.

Blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost

Křesťan se v protivenstvích nemůže řídit heslem „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. To ale neznamená, že si flegmaticky musí nechat dělat na hlavu. Blahoslavení nejsou pohodlní lenoši, ale ti, kteří nemlčí, bojují modlitbou a silou víry. Neprosíme za odstranění nepřátel, nýbrž za jejich obrácení. A odměna je připravena: „Radujte se a jásejte, neboť vás v nebi čeká velká odměna.“ Za co? Za hroucení? Za selhání nervů? To sotva. Čili nejen snášet křivdu jako nějaký fakír, ale radovat se a jásat jako dítě Boží, které dobře ví, že dostane víc než když svému nepříteli vyrazí zuby a vyřídí si to s ním na fleku. Světci dokázali za nadávky a pomluvy i poděkovat. Podaří se to aspoň někdy i mně? Panna Maria netrpěla jen na křížové cestě. Její život nebyl takový, jak se maluje na pouťových obrázcích. Příbuzní jí nadávali: „Co to máš za syna? Dělá nám ostudu.“ Co asi prožívala? Jak reagovala?

Blahoslavení chudí v duchu

Blahoslavení chudí v duchu, neboť jim patří nebeské království. Nikoliv budižkničemové, nikoliv omezení nebo duševně nemocní, ale chudí v duchu. Co to znamená? Kdo se svou chudobou nesouhlasí a touží po bohatství, ten není chudý v duchu. Kdo se své chudoby snaží zbavit nekalým způsobem, ten určitě není chudý v duchu. A naopak někdo může mít i velký majetek, ale nelpí na něm, je ochoten se dělit s druhými – ten ducha chudoby má. Mám já ducha chudoby? Vždycky? Jak v tomto směru vypadá můj dosavadní život? Na čem ještě lpím? Co je třeba „prodat“? Mohu v této oblasti ještě dál růst? Jak konkrétně žít chudobu, abych nepohoršoval, ale působil apoštolsky a přitažlivě? Jistě se bude chudoba projevovat jinak mezi zaměstnanci diplomatického sboru, než u pracovníků zemědělského družstva. A proto, Duchu svatý, řekni mi jasně, jak si ji představuješ u mě.

Honba za bohatstvím

Honba za bohatstvím není rozšířeným hříchem jenom v zemích bohatých. Setkáváme se s ní čím dál častěji i v zemích rozvojových, kde je sice fyzický hlad, ale pramalý duch chudoby. Dříve tam lidé tolik po bohatství netoužili. Dnes je i pro tyto země typická závist, převraty, politické konflikty. Bohatství je hříchem dvacátého století. Hřích je možné vykoupit pokáním, smírem – i za ty druhé. Právě duch chudoby je speciálním léčebným prostředkem na tuto nemoc dnešní doby. Chceme-li tu propast hříchu bohatství vyrovnat, musíme sbírat, kde se dá. K duchu chudoby nepotřebujeme státní souhlas ani žádnou přihlášku. O mém slibu chudoby nemusí nikdo nic vědět. Čím tajnější, tím cennější. Je třeba to dobře uvážit.

Smír

Velmi dobrým lékem a mimořádně účinnou zbraní v arsenálu Boží spravedlnosti je smír. Mohu k němu přispět tím, že Boha usmiřuji nejen za sebe, ale i za druhé. „Zbývá mnoho z utrpení Kristova pro jeho tajemné tělo, tj. Církev,“ říká sv. Pavel. Největší díl nesl za nás Kristus, ale protože výslovně chce, abychom se spolu s ním podíleli na záchraně světa, zbývá něco i na nás. Nikde není psáno, že musíme čekat na nemoc, na katastrofy, na války. Nebojme se sebezáporů. Bůh nedopustí, abychom si na sebe vzali víc než uneseme. On má ve svém scénáři ohodnoceno, kdo by měl v pozemském životě kolik odtrpět, jak velký kus by měl s Kristem nést kříž. Sebezáporem si to vybíráme dobrovolně po částech už předem. Kdo se chytře a mazaně celou dobu kříži vyhýbá, ať se pak nediví, že si ho musí odtrpět v závěru života celý najednou, třeba nějakou dlouhodobou nemocí. Vyhýbat se křížům je velice neekonomické.

Postoj ke stáří a smrti nás prozradí

Stále je možno růst. Nikdy nebudeme moci říct, že jsme se sebou hotovi. Pro nevěřícího život a jeho smysl končí ve stáří. Opouští ho přátelé, ztrácí sílu, ztrácí zdraví, bojí se nemocí a odchodu do důchodu. Křesťan teoreticky ví, že by se s přibývajícím věkem měl čím dál víc těšit na nebe. Ale v tomto těšení je zahrnuta i smrt, kterou nelze obejít. Prožívám skutečně všechny výsady a krásu své křesťanské víry? Je pro mě smrt otevřením dveří do nebeského království? Je pro mě odchodem ze slzavého údolí? Nejsem načichlý materialismem? Kvalita našeho duchovního života se nepozná podle toho, jak dovedeme vyprávět o tajemství Nejsvětější trojice, ale například podle toho, jestli v nemoci stojíme nebo nestojíme o pravdivé sdělení diagnózy a prognózy.

Pořád ještě tabu

Dříve bylo zaopatřování – svátost nemocných – naprostou samozřejmostí. Dnes je to skoro výjimka. Jde tedy o další z problémů dnešní doby. Proč? Vždyť o smrti ví každý. Proč o ní lidé přesto nechtějí slyšet? Proč nechtějí vědět nic o hodnotě smrti a života věčného? Nechtějí, a tudíž nevědí. Žijí v nevědomosti a ve strachu. Bylo by hříchem podporovat tento hříšný materialismus svým mlčením. Jsme povinni o smrti mluvit tak, jak ji vidí Bůh. Je nutno na tuto myšlenku postupně zvykat své okolí. Až dojde k umírání, budeme mít půdu připravenou. Svátost nemocných je třeba přijímat a doporučovat druhým například před operací bez ohledu na věk a ve stáří bez ohledu na momentální zdravotní stav. Nečekat až na poslední chvíli. Pohřeb věřícího a na setkání s Pánem připraveného člověka musí být radostnou událostí. Vždyť ho doprovázíme do nebe! Aby to bylo upřímné a přirozené, musíme o nebi víc přemýšlet a mluvit.

Jak reprezentuji církev já?

Jak se dnes lidé dívají na církev? Spolek? Středověk? Papež a preláti? Svíčkové báby? Tohle všechno není církev. Pokud ji tak lidé kolem nás vidí, bude nejspíš chyba v nás samotných. Nestačí o církvi kázat, je nutno ji prožívat jako Tělo Kristovo! Stále si musíme uvědomovat, že jsme údy církve. Je-li církev špatná, znamená to, že jsem špatný já. Úkolem člověka je oslavovat Boha jednak životem, jednak liturgií. Obojí je třeba umět spojit. Zásadně nelze liturgii od každodenního života oddělovat. Ta musí být živá a nemůže se vyhýbat žádnému problému. Nebojme se tedy do liturgie zařadit celý svůj život včetně bolavých zklamání. Nikoliv ufňukaně, ale slavnostně. Velkým přínosem pro nás je i v tomto směru Druhý vatikánský koncil. Važme si toho.

Mohu si dovolit stagnovat?

Čím víc se blížíme ke světlu, tím víc stínů se objevuje. Vidíme každé smítko, každou chybičku, ale vidíme i nové hodnoty, které nám dříve unikaly. Čím je svět nakaženější, tím my musíme být zdravější, abychom vyrovnávali propast, která se prohlubuje. Jsme povinni růst a vyrovnávat. Proto nás Režisér povolal do této doby a na toto místo. Zaznamenal jsem na sobě za poslední rok nějaký pokrok? Jak vypadá moje víra? O co se opírá? Je pro mé jednání rozhodující výhradně Boží vůle? Nejsem poplatný tradici, manželovi, lidem kolem mě? Neprosazuji své názory na úkor druhých? Dá se o mně říct, že jsem už opravdový služebník Boží? Služebník radostný a svobodný, kterého už neváží žádná pouta otroctví? Váže-li mě něco – co to je? Máme už své zkušenosti z předcházejících let. Něco jsme už objevili, náš život je hodnotnější než dřív. Co ode mě Bůh čeká dál? Že budu stagnovat? To jistě ne.

Život jako zrání a přetváření

„Proces našeho stvoření není dosud ukončen“, říká sv. Jan z Kříže. Bůh nás stvořil ke svému obrazu, ale ten ještě není hotový. Bůh na nás dál pracuje, školí nás, tlačí ke zdi. Má s námi trápení, když pošle kříž a my hned prosíme, aby ho odstranil. On zatím ty překážky schválně vymyslel, abychom na nich mohli vytříbit svou kvalitu. Životem nemůžeme projít lacino. Svatý Jan z Kříže spatřuje pravý duchovní život křesťana ve vytrvalé snaze podobat se co nejvíce Bohu. Tvrdí, že Hospodin po nás chce, abychom se „přetvořili v Boha, abychom se Bohem v Boha nechali proměnit“. Bez našeho souhlasu to ale udělat nemůže, třebaže k tomu používá celou Trojici a celé nebe. Kristus nám to vysvětluje a přibližuje, Duch svatý dává sílu, andělé asistují, patroni se přimlouvají. Je to fuška. Bůh nám dává scénář a k němu i hřivny a prosí, abychom podle něj žili. Co má s námi dělat, když mu na to kašlem? Má to vzdát? Tak se snažme.

Žít v Boží přítomnosti

Jedna z hodnot, jíž mnozí lidé, a dokonce i mnozí křesťané, nerozumí, je život v Boží přítomnosti. Jak to chápu já? Snažím se žít v Boží přítomnosti? Jakoby se na mě Bůh díval? Jakoby? Ale vždyť on se dívá! Jakmile si toto uvědomím, musí to podstatně změnit způsob mého života. Nutně to člověka vede k mravnímu charakteru, k čistotě, o jaké se materialistům ani nesní. Tímto poznáním bude naplněn i náš pohled na kříž. Vyvolá to bolest nad našimi hříchy a současně radost, protože právě tímto prozřením je zajištěno naše vítězství a vykoupení. Začínáme pak chápat paradoxní výroky světců – „Ó šťastná vino!“ – „Ó radostný kříži, ke kterému vztahuji své ruce a toužím po tobě.“ Jedině pod tímto zorným úhlem můžeme chápat i Kristovo „chci, aby moje radost byla ve vás a vaše radost, aby byla dokonalá“. Proč to řekl právě na začátku dne svého utrpení? Proč ne jindy?

Na tvůj příchod čekáme

Není nutno si Boha představovat, je nutno Boha prožívat. Až přijde Kristus podruhé ve své viditelné podobě, budeme na něj patřit tváří v tvář. Pak budeme zcela jistě zbožní, budeme žít jen pro Boha. Nebude ani možné žít jinak, než v jeho přítomnosti. Tváří v tvář Bohu nebude možné být rozptýlený, nesoustředěný. Prožívejme to už teď. Snažme se už dnes aspoň tušit tu krásu. Lidé pořád chtějí vědět, kdy „to“ bude. Bůh nám výslovně nechtěl říct žádné datum. Naše příprava a naše těšení by tím byly ovlivněny. „Bděte!“ Kdybychom věděli, nebděli bychom. Neplýtvejme tedy energií na hledání odpovědi na otázku „kdy“, ale žijme plně, těšme se, bděme, to je náš úkol, to je naše poslání. Tvrdím-li, že věřím v příchod Kristův a těším se na věčný život tváří v tvář Bohu, pak to musí mít své pevné místo i v mém denním programu, stejně jako modlitba nebo jídlo.

Kontrolní otázky

Už umím žít většinu dne vědomě v přítomnosti Boží? Jak pokročila moje představa o věčném životě tváří v tvář Bohu? O co se budu zajímat v Boží přítomnosti? Na co se budu ptát? Co Bohu řeknu? Budu za něco děkovat? Nebo to bude tak samozřejmé, že každý můj pohled bude plný lásky a díků? Dovedl bych se už teď na Boha podívat pohledem, který by vyjádřil všechnu mou lásku, všechnu mou lítost? Leccos ještě není tak, jak bych si přál, ale přistihnu se aspoň někdy při těšení se na věčný život tváří v tvář Bohu? Vždyť jsem pro něj stvořen! Jak to, že se tak málo těším? Jak to, že si plánuji všechno možné a na tohle nemyslím? Neodvádějí mě moje dílčí plány od toho hlavního? Není v tom ďábel? Nesvádí mě schválně k něčemu jinému, aby mě zaměstnal, abych plýtval časem a energií? Co s tím udělám?

Destruktivní luxusní životní styl

Jsme svědky pokračující destrukce přírody a možná si ve své zaslepenosti plně neuvědomujeme, že současně lidstvo trpí i luxusem pokroku. Tento destruktivní luxusní životní styl je spolu s nedostatkem humanity na Východě i na Západě fatálním dědictvím ateismu. Oba světové proudy se vzájemně potírají jako úhlavní nepřátelé, zatímco ďábel se chechtá. Na stejnou návnadu nachytal materialismus kapitalistický, socialistický, albánský atd. Stejně jako v knize Job se i dnes ďábel vysmívá Bohu: „Vidíš, to je ten lid, který jsi vykoupil, aby žil pro nebeské království. Kašlou na tvé vykoupení! Jsou ochotni se sami zničit, nemusíš je ani trestat.“ Kritizováním zlo nezlikvidujeme. Měnit svět násilím asi taky nebudeme. My máme jiné prostředky – můžeme a musíme bojovat modlitbou, postem a silou víry. Důsledně, zodpovědně, tady a teď.

Zákony logického myšlení

Zákony logického myšlení vyvrací zásady marxismu, proto se ve školách neučí. Ateismu a materialismu se nehodí, jsou pro ně příliš choulostivé. Dříve se logika běžně přednášela na všech gymnáziích. Zákon vyloučení třetího (buď Bůh je, nebo není, třetí možnost neexistuje), zákon o dostatečné příčině (i moje existence musí mít svou příčinu) a zákon, že člověk je schopen poznat pravdu. Že se tyto zákony nevyvíjí a nemění, že se jimi lidé řídí odnepaměti, uznávají i marxisté. S výjimkou schizofreniků podle nich vždycky všichni lidé mysleli. Kde se tyto zákony vzaly? Z čeho vznikly, když se nevyvinuly? Že se podobně ani umění nevyvinulo, je nám jasné. A co vývoj charakteru člověka? Vývoj v mravní sféře? Je tu vidět nějaký vývoj? Nějaký pokrok? Nebo spíše kroky zpět? Nebraňme se samostatně myslet a vyvozovat logické závěry.

Máme blíž k opicím nebo k andělům?

Proč bychom nemohli být anatomicky blízcí opici, když máme jednoho Stvořitele? Ale ponechme teď stranou opice. Ruku na srdce. Zamysleli jsme se někdy, my křesťané, nad svou příbuzností s anděly? Co když máme blíž k andělům než k opicím? To nás nezajímá? Ve středověku byl život andělů často diskutován na univerzitách, dnes se nad tím usmíváme. Tenkrát byl svět myšlení zaměřen výš, nad člověka. Možná to bylo jednostranně přehnané, budiž. Třeba to byl extrém. A dnešní „opičí“ názory, to není extrém? Říkáme si, že jsme vědci a existenci andělů popíráme jen proto, že jsou neviditelní. To není extrém? Tušíme, jak se ochuzujeme, když nespolupracujeme se svými anděly strážnými a s anděly druhých, i našich protivníků? Vždyť v nich máme kontrarozvědku, diverzanty, proč jich nevyužíváme? Proč neprožíváme jejich přítomnost ve chvílích opuštěnosti, samoty nebo když se nemůžeme modlit?

Manipulace člověka

Nebezpečí manipulace jsme všichni vystaveni na každém kroku. Je třeba být neustále ve střehu. Je nutno dát si velký pozor na fráze typu: „Je to vědecké.“ „Je to pokrok.“ „To nese doba.“ Jak se manipulaci bránit? V řeči je vždycky nutno používat pravdivé zásady a jasné pojmy. Když je teorie předkládána jako platný zákon, vzniká pojmový zmatek. Je třeba stavět na seriozních základech a zásadně odmítat všechno falešné, utopistické. Domyslíme-li to metafyzicky, manipulace je trestem za to, že lidstvo odmítlo svobodu dítěte Božího. Místo toho, abychom si svědomí dali formovat Duchem svatým, necháváme si ho deformovat vším možným. Všechny zásahy, které by mohly zavánět manipulací, je nutno ihned konfrontovat s Desaterem a s Písmem vůbec. Není-li zde shoda, rozhodně je odmítat, nepodlehnout.

Hoden je Beránek

„Hoden je Beránek, jenž byl zabit, aby dostal moc, bohatství, moudrost, sílu, čest, slávu a chválu.“ (Zj. 3,12) Naším úkolem a naší výsadou je oslavovat toho, který nás vykoupil. Vzdávat mu čest, slávu a chválu. Chtělo by to dát si na týden, případně na měsíc předsevzetí a denně slavit a klanět se jeho moci, bohatství, moudrosti, síle – aby mu skutečně byla vzdávána chvála a čest. Jak konkrétně? To je téma pro soukromou meditaci. Jinak to bude u řeholnice na Karmelu, jinak u stigmatizované osoby, jinak u ženy nebo muže s civilním povoláním. Denně aspoň čtvrt hodiny s Beránkem na kříži rozmlouvat, dívat se mu do očí a ptát se: „Jak já ti mohu tuto čest vzdávat? Mám to dělat veřejně? Před svými nejbližšími? Ve svém srdci? Nebojme se ptát konkrétně a konkrétní odpověď očekávat. Jak k té oslavě Boží mohu přispět já, aby to bylo „na věky“?

Můžeme a nemusíme

Beránek chce, aby mu byla vzdávána chvála. Ale jak? V Písmu není o formě ani slovo. Jsou na to předpisy? Mám to někde hlásit? Evidovat? Jistě ne. Krása je právě v tom, že o mé chvále bude vědět jen Beránek. V plném kostele – to je slávy! Není to ale někdy spíš sláva naše? Pán se jistě nenechá manipulovat masovostí. Možná má větší radost z úcty a chvály od každého jednotlivce. V Apokalypse čteme „byly jich miliony a stamiliony,“ kdo oslavovali. Co v tom množství můj hlas bude znamenat? Mohu nějak přispět? U andělů je to samozřejmé. Jasné to už je i věrným zemřelým. Ti jistě Beránka uznávají, vzdávají mu čest, slávu a chválu. Není to speciální výsada, že Beránek stojí právě o naše vzdávání cti a chvály? My totiž můžeme a nemusíme! Nemusíme, ale můžeme radostně žít touto slávou a mocí Kristovou. Nemusíme, ale můžeme přispět k tomu, aby lidstvo jím vykoupené oslavovalo a posvěcovalo.

Beránkova moc dnes

Je dnes Beránkova moc stejná, nebo větší než tenkrát, když byl zabit? Tuto otázku si jistě kladli všichni - nejen apoštolové, ale i Herodes a farizejové. Beránek před nimi stál „bezbranný“, nenadával, nenaříkal. S tím se dosud nesetkali. Báli se, že něco udělá, proto nechali hrob hlídat. Kolik lidí asi tenkrát věřilo, že i po smrti jeho moc existuje? Věřila Panna Maria, svatý Jan, Josef z Arimatie, Nikodém. Věříme v Beránkovu moc stejně jako oni? Jsme už po dvou tisících letech zkušenější? Poučili jsme se? Prožíváme jeho moc právě tam, kde se nechává bičovat, plivat na sebe? Všímáme si projevů jeho moci v každé konverzi, ve křtech dospělých, stigmatizaci, v povoláních, v každém projevu lásky? Jak na tyto projevy lásky reagujeme? Dáváme najevo, že si jeho moc uvědomujeme a vážíme si jí?

Beránkovo bohatství dnes

Jak vypadá a v čem spočívá Beránkovo bohatství dnes? Co počet stvořených a vykoupených duší? Není větší dnes než tenkrát, kdy byl Beránek zabit? A co dobývání vesmíru člověkem, které se marxismus snaží tak zneužít? Můžeme k tomu mlčet? Jsme aspoň na úrovni Gagarina, který říká moskevskému patriarchovi: „Vladyko, když jsem oblétal planetu Zemi, musel jsem obdivovat tu krásu a vzdávat Bohu slávu a čest“? (Pozn.: Výrok byl citován z časopisu.) Uvědomujeme si bohatství vesmíru? Uvědomujeme si bohatství vědy? To jsme si dali sami? To všechno jen lidský důvtip? Dobrá: uvolnili jsme energii! Co jsme ale ve skutečnosti uvolnili? Nebyla to Boží energie? Neodhalili jsme právě tím bohatství Boží? Padli jsme na kolena, žasli, děkovali? Trklo nás to vůbec? Podobně bychom mohli projít každý vědní obor a v každém z nich bychom nacházeli důvody k oslavě Boží a k díkůvzdání.

Beránkova moudrost a síla dnes

V přírodě všechno klape a zapadá do sebe. Například lidské geny. Co je tam milionů kombinací a jen jedna je schopna života. Náhodou? Z věcí stvořených lze usuzovat na Stvořitele a věda nám to krok za krokem postupně odhaluje. A my, místo abychom tím hlasitěji vzdávali díky a chválu Bohu, chlubíme se vlastními úspěchy. Máme důkazy, že už první lidé měli smysl pro krásu, nejen pro účelnost. To nám nic neříká? V čem se dnes projevuje síla Beránkova? Projevuje se v církvi, kterou ustanovil? Plníme úkol „běžte do celého světa…“? Pro vzory nemusíme chodit do středověku. Máme je mezi svými současníky – Matka Tereza, Jan Pavel II. a další. Jejich síla nespočívala v hospodářské moci a přece o ní nikdo nepochybuje. Dokážeme z toho vyvodit závěr pro sebe? Nejsou naše komplexy méněcennosti hříchem a urážkou? Nenahráváme tím materialistům a ďáblu?

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému

„Sláva Otci i Synu i Duchu svatému“ za žalmem v breviáři není zbožná fráze. Je to novozákonní dodatek, vrchol, reakce vykoupených synů Božích, kteří vědí o Boží Trojici. Je to modlitba chval, vědomě v breviáři zařazená mezi starozákonní žalmy. Odříkávám ji vědomě nebo bezmyšlenkovitě? „Jako bylo na počátku, nyní i vždycky“ – vždycky! Podle marxistů prý bude jednoho dne Bůh zlikvidován. Tyhle nesmysly je třeba neutralizovat, vyrovnávat. A proto tím důrazněji vyslovujme „… jako bylo na počátku, nyní i vždycky, až na věky věků!“. Během dne se nám nabízí spousta příležitostí a přímo výzev k této střelné modlitbě. Kdykoliv se setkáme s popíráním Boží moci, s urážkami Boha – okamžitě reagovat touto modlitbou, vyrovnávat a usmiřovat Hospodina za ty, kteří nevědí, co činí. Mohu tvrdit, že Bohu nedlužím chválu a díky? Co mi k tomu říká moje svědomí? Ptám se ho na to?

Posvěť se jméno Tvé

Výzva ze Zj. 3,12 je jinými slovy obsažena i v Otčenáši – „posvěť se jméno tvé“. Co z toho vyvozuji? Nepronáším ji jen zvykově? Chce to promyslet a důkladně zafixovat. Jestliže byla moje modlitba dosud zaměřena převážně individualisticky, jestliže mi šlo hlavně o „odpustky“, je nejvyšší čas přeorientovat se na Boha. A proto: „Posvěť se jméno tvé!“ Modlíme-li se ve společenství, musíme se tempem přizpůsobit ostatním. I při společném recitování Otčenáše se snažme odbourat šablonovitost. Modlíme-li se Otčenáš sami, nic nám nebrání, abychom se u jednotlivých proseb chvíli zastavili. Každou z nich se lze modlit jako modlitbu střelnou: „Posvěť se jméno Tvé!“ Bůh – to není jen slovo, to je jméno Boží. Je to cosi mohutného. Je v tom i Beránek zabitý, i Láska Otce, i Duch svatý – je tam celá Trojice. Uvědomuji si to? Jaká je moje odezva na Boží lásku, na Boží aktivitu?

Klanění

Klanění je slovo nepopulární. Může nám nějak pomoci? Dá se něco z mého života, z mého náboženského života nazvat klaněním? Přemýšleli jsme někdy o tom? Přišli jsme tomu na chuť? V klanění může být vyjádřen postoj dítěte k Otci, červa vůči Bytosti, vztah lásky, vztah uměleckého díla ke svému Umělci. Kdy se klaním během dne? Klaním se jen v neděli? Jen před svatostánkem? V práci? V prostředí, které se neklaní? Nečeká to ode mne Bůh právě tam? Netouží po tom, abych mu právě tam udělal radost, abych zmírnil urážky druhých? Nevymlouvejme se na nedostatek času. Osvojme si důstojnou reakci vykoupeného syna Božího. Jaký citový doprovod patří ke klanění? Je možné klanění spojit se smutkem, otráveností, nervozitou? Zvykneme-li si víckrát za den se klanět Bohu, nutně to musí naši nervozitu narušit, odbourat. Panno Maria, ty ses dovedla klanět – nauč nás to.

Přijď království Tvé

U ateistů je všechno vývoj, soutěž politických, hospodářských a národnostních sil. Mají teorie o vývoji a pokroku, a zároveň se netají tím, že to všechno mohou kdykoliv zničit, že budoucnost je nejistá. A proti tomu zní naše „přijď království tvé“. Hotové království, které už teď někde existuje. Je popsané u sv. Jana. Nic mu nemůže zabránit – ani atomová válka, infarkt, nebo Číňané. Určitě ho dosáhneme, je pro nás připraveno, je před námi a přijde. Duše milionů lidí zemřelých už ho prožívají! Je třeba o něj prosit už tady na zemi. Kdo neprosí a kašle na něj, ten ho nedosáhne. Nevěnujeme víc času království pozemskému, než nebeskému? „Nejprve hledejte království nebeské“ – mám v tom čisté svědomí? Kolik času věnuji poslouchání lidí a kolik poslouchání Boha? Prosím, aby království Boží přišlo do mé rodiny, na mé pracoviště, do tohoto světa, do oblasti vědy a techniky, do umění?

Pohled na čas a dějiny

Žijeme-li v představě, že tu vždycky byl čas i dějiny a Bůh do nich zasáhl tím, že poslal svého Syna, žijeme v omylu. Před stvořením světa žádný čas neexistoval. Bez hmoty nemohl být čas, to potvrzují i fyzikové. Čas vznikl zároveň se vznikem vesmíru. Když Bůh stvořil světlo, stvořil čas. Všechen čas patří Bohu! Lidé si neuvědomují, že všechno mohou jen díky Bohu. Kdyby jim vzal myšlení a život, nemohli by se proti němu ani postavit. Jan Pavel II. říká: „Kristus nesmrtelný Král věků vládne dějinám, jeho prostřednictvím čas vstupuje do věčnosti, nachází tam svůj zdroj, svůj výklad a své ospravedlnění.“ Jednou pochopíme, jakou roli v dějinách hrál každý z nás. Klaním se Kristu jako nesmrtelnému Králi věků? Jak ve svém prostředí přispívám k uznání Krista jako Krále věků? Nebo spíše dávám svou vlažností průchod silám ďábelským?

Vykoupení – stálá akce

Prožívám vykoupení? Vím si s ním rady? Vyznavači některých východních náboženství o něj nestojí. Bohužel, mnohdy o něj nestojí ani křesťané. Je nutno si uvědomit podstatný rozdíl mezi Starým a Novým zákonem. Svoboda dětí Božích je až novozákonním prvkem! Ve Starém zákoně převažoval prvek přerušených diplomatických styků člověka s Bohem. Člověk žil v otroctví předpisů, ve strachu z Boha. Vykoupení není statická událost stará 2000 let, ale stálá akce. Můžeme ji odmítnout, nebo se k ní plně přihlásit. „Vykoupení dovršuje stvoření,“ říká sv. Augustin. Člověk se hříchem vrací do nicoty, do světa bez Boha a Bůh ho vykoupením vrací zpět do ráje, kam ho původně postavil. Vykoupení je trvající proud Božího milosrdenství. Nesmíme to chápat dogmaticky, je nutno to denně prožívat. Na kříži naše vykoupení vrcholí – nezačíná na něm ani nekončí. Vrcholí. Akce vykoupení pokračuje dál a musí být na nás vidět.

Tajemství bolesti

„Jen život z víry upřímně přijaté a plně prožívané, dovede ozářit kořeny tajemství bolesti a dokonce ji změnit v radost a učinit z ní jednu z pák, které drží a pozvedají svět,“ řekl Jan Pavel II. při návštěvě jedné nemocnice. Chtějí-li marxisté odstranit ze světa každou bolest, chtějí odstranit tuto páku, tento nevyčerpatelný zdroj duchovního obohacení pro všechny. Ať je nám to jasné až do morku kosti. Abychom neselhali, až nám Pán tu páku nabídne a byli ochotni pomáhat i těm, kteří tohle neznají. Ať necukneme a neprosíme stejně jako nevěřící nebo matrikoví věřící: „Maria pomoz, ať nemusím trpět.“ Kristus ty, kteří jdou v jeho šlépějích cestou utrpení, nazývá blahoslavenými. Jistě: cítíme, jak jsme slabí, jak je zde nutná Boží milost. Nezbývá než požádat Ducha svatého už předem, aby nám vlil sílu do žil. Jen tak budeme schopni bolest přesvědčivě prožívat a obohatit království Boží.

Posvěcující prvky

Všude kolem sebe můžeme vidět, jak hluboko člověk klesne, stane-li se pouhou „výrobní silou“. My se nemůžeme vymlouvat, že nic nevíme o posvátnosti života, o posvěcujících prvcích. Každý z nás je originálem, uměleckým dílem Božím, jehož úkolem je posvěcovat své okolí. Jaké jsou ty posvěcující prvky? Jedním z nich je sebezápor, který vede k formování charakteru. Ne tedy sebezápor pro zlepšení postavy, zdravotního stavu, ale kvůli hodnotám Božím – „kdo chce jít za mnou, zapři se…“. Dalším takovým prvkem je utrpení. Bojiště zkropená krví, i popraviště, kde zemřeli mučedníci, jsou nazývána „svatým polem“ a „místem posvátným“. Tím spíše utrpení Kristovo. Spojíme-li naše utrpení s utrpením Kristovým, je to jistě posvěcující. Také opravdové umění nás vždycky povede ke kráse, k dobru. Nikdy k materialismu a k ziskuchtivosti. Vedeme-li své okolí k umění, zároveň ho posvěcujeme.

Konzumní způsob života

Požadavek evangelia „zapři sám sebe“ je tím nepopulárnější, čím víc roste touha člověka po pohodlí a stále vyšším a vyšším stupni blahobytu. Současně s ní roste rozvodovost, potratovost, zájem o antikoncepci, sobectví. Je vůbec možné do toho nějak zasáhnout? Může si nějaká vláda dovolit vyzvat národ k askezi? Třeba před volbami – volil by ji někdo? A přece i současní velcí vědci tvrdí, že „jedině v kultuře askeze je možná záchrana“. Varují, že lidstvo samo sebe zničí, bude-li v trendu pokračovat. Co s tím? Není pochyb, že tato lidsky beznadějná situace volá po záchraně. Vypadá to, jakoby tu už nastala situace, kdy jen Kristus může lidstvo zachránit – nečekaně, proti všem předpokladům.

Důvěřovat proti všem předpokladům

„Sperare contra spem“ znamená věřit, důvěřovat proti všem předpokladům. Tak jako Abraham. Čím je situace beznadějnější, tím víc je třeba věřit Bohu, jedině Bohu. Budeme-li skutečně věřit, Bůh zde najde onu „desítku spravedlivých“ a zachrání svět. Jakým způsobem, to nechme na něm. To není naše starost. Totéž slibuje i Panna Maria ve Fatimě. Od nás žádá a očekává modlitbu a pokání. Byla by škoda v takové osudové chvíli zůstat k jejím výzvám neteční. Nemůžeme-li rozšířit své modlitby co do množství, jistě lze přidat na jejich kvalitě. Totéž na poli obětí – není nutno si nic zvláštního vymýšlet, jen ochotně přijímat všechno, co nám Bůh posílá. A už teď mu dát svobodně a ochotně souhlas k odvolání z tohoto světa, protože to bude jen do jeho království a do jeho náruče.

Modlitbu vždycky začíná Bůh

Nejsme to my, ale Bůh, kdo začíná s modlitbou. Je to podobné, jako když matka mluví na kojence, který jí zpočátku nerozumí ani slovo, ale časem se od ní mluvit naučí. Stejně tak jedná Bůh s námi. Mluví k nám a vyzývá nás k modlitbě. Když ve svém nitru zaslechneme, že se máme modlit, obvykle si myslíme, kdoví jaký objev jsme neudělali. A zatím Bůh tento rozhovor s námi už dávno započal. Hovoří k nám vším kolem nás, promlouvá k nám krásou přírody a čeká, jestli si jí všimneme a budeme se z ní radovat. Jenom člověk hluchý a tupý tuto Boží řeč neslyší. Jakmile ji zaslechneme, měli bychom odpovídat, nemlčet. A byla by chyba odpovídat jenom nějakými naučenými verši. Důstojnější je odpovídat svými vlastními slovy. Svatá Terezie z Avily na dotazy o modlitbě radí: „Neklaďte Božímu působení ve vás žádné meze.“

Roztržitost při modlitbě

Lidé se často trápí tím, že jim při modlitbě utíkají myšlenky k dětem, k práci, k trampotám. A co když je tomu obráceně? Co když chce Bůh s člověkem mluvit právě o těchto problémech a on to pořád zamlouvá a snaží se mu recitovat stále jen Otčenáš? Člověk se dokonce z tohoto „odbočování“ při modlitbě zpovídá. Není to trapné? Otčenáš nás naučil sám Ježíš nikoliv jako básničku, ale jako modlitbu. Tak se ho modleme, ale pořádně. Zvykněme si vkládat všechny své problémy a starosti do modlitby „buď vůle tvá“ – „zítra jdu na úřad – i tam buď vůle tvá“. Naučme se při modlitbě upřímně odpovídat na všechny Boží návrhy a dotazy. Musí to být skutečný dialog. Nepospíchejme při ní, zastavme se. Teprve když si všechno vyřešíme a už nás nic neruší, pokračujme dál – „přijď království tvé“. Probudíme-li se v noci, hned pozdravme Boha! Ráno si uvědomme, že se Bůh na nás dívá a zdraví nás – nezapomínejme odpovědět.

Když mi to nic nedává

„Modlím se, ale nic mi to nedává,“ stěžují si často lidé knězi. Když mi „to nic nedává,“ tím spíš je třeba pokračovat, neselhat. Nepochybně je to zkouška věrnosti. Mně to citově nic nedává – a co Bůh? Nezaslouží si, abychom mysleli taky na něho a ne jenom na sebe? Není dobré nechávat modlitbu až na samý konec dne, kdy už jsme hodně unaveni. Není divu, že pak u ní usínáme. Nedaří-li se nám hned meditace, můžeme se modlit nahlas anebo si číst. Svatá Terezie z Avily duchovní četbu doporučuje jako modlitbu a přidává konkrétní rady. Číst pomalu, a jakmile nás nějaká věta osloví, zastavit se u ní a nechat se jí vyprovokovat. Někdy nás vyprovokuje k radosti, jindy k lítosti. U takové věty je třeba zůstat, dokud nám něco říká. Teprve pak jít dál a zastavit se zase až tam, kde mě to nějak osloví. Usínám-li i při této četbě, pak je lepší jít spát, ale příště čtení zařadit na dřívější hodinu.

Živě si představit s kým mluvím

Aby modlitba byla tím, čím má být, je nutné si živě představit, s kým vlastně rozmlouvám. Jestliže v modlitbě oslovuji například Krista, mohu si ho představit třeba v zahradě Getsemanské, nebo při Poslední večeři u stolu mezi apoštoly, nebo při Horském kázání a podobně. Můžeme si ho představit i na kříži – u toho asi sotva usneme. Jde o to si plně uvědomit, že je tady, že mi pozorně a se zájmem naslouchá, ale taky čeká, že občas udělám pomlku a pustím ho ke slovu. Bůh chce s námi hovořit všude, nejen v krásné přírodě, která nás k modlitbě přímo vybízí. Chce s námi hovořit i tam, kde to není hezké – mezi lidmi, kteří žvaní, a uráží druhé. Právě tam je potřeba Boha odprošovat a hříchy neutralizovat střelnými modlitbami. Čeká to od nás. Právě tohle je odpověď na výzvu „modlete se bez ustání“.

Chtít slyšet a chtít poslechnout

Kristus nás nevykoupil, abychom byli nějakými duchovními řemeslníky nebo kýčaři. Jsme synové Boží, stvoření k tomu, abychom byli spolutvůrci Boží. K tomu se nutně musíme naučit poslouchat Ducha svatého. Každému z nás chce něco říci, není to výsada jenom umělců a středověkých mystiků. Nestačí ovšem rady Ducha svatého chtít pouze slyšet, je taky nutno chtít je poslechnout a podle nich jednat. Základním prvkem poslouchání je mlčení. Žvaní se všude, nejen v novinách a v televizi. V kanceláři hraje celý den rádio. Na lešení hraje tranzistor. Dokud nebyl rozhlas a traktory, rolník oral a poslouchal skřivánky. Dnes je poslouchat nemůže, má na uších sluchátka. Ovšem traktor člověka inspirovat nebude. To všechno je ďábelský útok na mlčení – jen aby člověk nemohl poslouchat a přemýšlet.

Mlčet v mysli, nejen ústy

Člověk nedovede nic nedělat. I v tichu se zabývá svými starostmi, plány, úkoly, problémy, obavami, strachy. Není to snadné, ale snažme se naučit mlčet ve své mysli, nejen ústy. Chceme-li Ducha svatého slyšet, musíme umět mlčet. Duch svatý se nikomu nevnucuje, nikomu neskáče do řeči. Chceme-li, aby nám denně něco řekl, musíme si taky denně naplánovat čas pro audienci, v níž budeme mlčet a dáme Duchu svatému slovo. Modlitba není citový zážitek. Duch svatý nám při ní může říct i to, co slyšet nechceme. Je nutno naučit se neklást si žádné podmínky. Ono se snadno recituje „buď vůle tvá“, ale upřímně za tím stát, to nebývá pravidlem. Kdo opravdu chce Boží vůli konat, ten ji i uslyší. Kdo ji konat nechce, ten ji neslyší a nepozná. Všechno co od nás Bůh žádá, nemusí být snadné, ale všechno to určitě směřuje k něčemu velkému a krásnému. K přijetí jakékoliv Boží vůle si můžeme už předem vyprosit sílu.

Mohl by být můj život radostnější?

Výslovným Božím přáním je, „aby naše radost byla dokonalá“. Připouštíme si, že by náš život mohl být radostnější? Je v našich silách zařídit, aby i život lidí kolem nás byl takový? Kolik depresí je kolem nás v důsledku zklamání a nedostatku lásky. Svět od nás lásku právem očekává. Láska je dar Ducha svatého. Bůh žije láskou, vydechuje lásku. Je to energie, kterou můžeme čerpat, předávat, rozdávat a vyprosit i druhým. Přijímáme-li Krista do svého srdce, musíme ho naším prostřednictvím také nechat působit na duše kolem sebe. Kristova radost má božský charakter. „Kdo žízní, ať přijde a pije a proudy živé vody poplynou z jeho nitra.“ Taková maximalistická nabídka! Jakoby něco průměrného Bůh vůbec nepřipouštěl. Ovšem je tu podmínka: „Kdo žízní“. Opravdu žízním po Bohu, po živém Bohu?

Kdo je radostný, je i šťastný

Po radosti a štěstí touží každý. Radostné poselství je podstatou Kristovy zvěsti. Apoštoly vysílá do světa hlásat radostnou zvěst. Tou byli první křesťané tak fascinováni, tak jasně viděli uskutečňování zaslíbení a řešení problémů, že „jásali radostí“. Tato radost byla darem, který pocítili ve svém srdci, jakmile začali milovat. Milovat bratry bylo pro ně vším. Jejich radost byla odměnou za lásku projevenou bližnímu. Oni žili pro druhé, ne pro sebe. Dnešní křesťané se většinou od ostatních lidí radostností neliší. Epidemií současného světa je točit se kolem sebe. Opravdová láska, ta, kterou od nás očekává Ježíš, se vztahuje k druhému, ne k sobě – to by byla sebeláska a to není v pořádku. Radost prvních křesťanů byla radost Ježíšova, proto zapalovala. Možnost takového apoštolátu máme i my. Svět už nevěří slovům, jediným poselstvím je osobní příklad. Je na mně štěstí vidět?

Všechno je dar

V přístupu k hodnotám je velký rozdíl mezi věřícím a nevěřícím. Křesťan vidí v každé hodnotě dar. Život je dar, umělecké dílo. Měli bychom si vážit toho, že to víme nebo aspoň tušíme. Maritain říká: „Správně přemýšlí jen rozum vykoupený. Rozum křtem nevykoupený je chorý.“ Naučme se na všechno dívat jako na dar. A za darem je vždycky láska. Někdo nás má rád, proto nám dává dar. Krása květin a motýlů je tu jedině pro člověka. Koze je jedno, co žere. Jsme si toho vědomi? Všímáme si té krásy, obdivujeme, žasneme, děkujeme, klaníme se s pokorou Stvořiteli? Nepokorná věda se přestala klanět už dávno. Byla záminkou vzpoury dokonce už v ráji. Člověk poznal – a ztratil ráj.

Boží plán a naše svobodná vůle

Není možné, aby Bůh měl s někým velkorysé plány a na druhé zapomněl. Nikdo tu není náhodou, s každým má Bůh velkolepý plán. „Před stvořením světa jsem si vás vyvolil“ – není tu místo pro žádné komplexy méněcennosti. Plán Boží existuje a je dokonale promyšlený do všech důsledků. Má to ale háček. Bůh nás stvořil se svobodnou vůlí a teď musí trpělivě čekat, zda se k jeho vůli přihlásíme. Musí trpělivě snášet i naše odmítnutí, dokonce i naši vzpouru. Jak to, že musí? Proč musí? Protože se tak sám rozhodl. Bez vlastní vůle by člověk byl tvorem nesvobodným; nebyl by už člověkem. Aby Bůh udržel velikost svého stvořitelství, neodvolává své rozhodnutí, ani když člověk svobodnou vůli zneužije proti Bohu samému. Z toho plyne velikost daru svobodné vůle. Jak málo za tento dar děkujeme, jak málo si ho vážíme. Jak málo si uvědomujeme, že vzpoura proti vůli Boží se nutně musí vymstít.

Z lásky k člověku šel Bůh do rizika

Svoboda člověka není univerzální. Nikdo si nemohl vybrat, zda se narodí jako muž nebo žena, nemohl si vybírat místo, ani čas narození, ani hřivny a schopnosti. To všechno jsou danosti, počáteční podmínky a dary, které jsme od Boha dostali a které můžeme svobodně využívat a rozvíjet, anebo na ně kašlat. Dokonce se můžeme svobodně rozhodnout svému Stvořiteli plivat do tváře a nadávat mu. V ničem nám nebrání. Dal nám svobodnou vůli. A kolik lidí jí skutečně zneužívá proti životu. Chovají se tak ke své škodě, ke svému zavržení, k ničení těla i ducha. Bůh si naši lásku nevynucuje. Ta se vynutit nedá. Musí být svobodná, má-li být láskou. Jak by se poznala láska, kdyby se všichni lidé měli povinně rádi a nikdy nepoznali žádné protivenství? Nebyl by to svět robotů? Bůh člověka nestvořil jako robota. Stálo mu za to jít do rizika, že se k němu přihlásí třeba jen pár lidí, ale ti ho budou milovat zcela svobodně.

Zázračná ekonomika Boží

Jakou má Bůh s námi fušku, když si přeje, aby se jeho původní záměr naplnil a přitom většina lidí jeho vůli neplní. Od svého plánu neustupuje, ale ani při své všemohoucnosti to nechce udělat sám, bez nás. Chce k tomu mít aspoň pár jednotlivců, kteří k tomu dají souhlas. Spokojí se s onou „desítkou spravedlivých,“ ale bez ní to nejde. Tato zázračná Boží ekonomika počítá s naší spoluúčastí. Křesťan má důvod být optimistou, ale současně musí být realistou. Nemaluje si budoucnost růžově, ale také nepropadá depresi. Pod Kristovým vedením jde do boje. Bůh nás posílá jako ovce mezi vlky. Důvěřuje nám. On, Pastýř, nás tam ale jistě neposílá bez pastýřského dohledu. Neuvažujme, zda je doba zlá, nebo dobrá. Je to doba Boží! Plány Boží nakonec zvítězí. Nebojme se k nim dát souhlas. Učme se myslet koncepčně, nevěřit na náhody.

Celistvý pohled na skutečnost

Učme se dívat na hmotu nejen očima vědce, ale i očima umělce. Učme se i hmotu obdivovat, vnímat ji srdcem. Vnímat nádheru harmonie, kterou v sobě má. Učme se mít celistvý pohled na skutečnost. Nic nevzniklo samo od sebe. Přijmu-li plně, ne pouze polovičatě, koncepci daru, musím uznat i existenci Dárce. Zkusme si to vzít jako model. Jako teorii, že žijeme v systému nebo v království, v řádu lásky, darů, umění. Láska není legenda ani pohádka, není to nic neskutečného. Je to hodnota, je to realita, i když se nedá změřit a zvážit. Musí mít své pevné místo v řádu, stejně jako hmota. Snažme se uvažovat v tomto řádu, protože bez umění a lásky je život něčím, co nutně vede ke smrti.

Obřízka srdce

Dar je třeba vidět v každém atomu. Vnímat krásu a účelnost, úmysl Boží, kterým chce náš život zušlechtit a obohatit. Hmota nás nese. I hudba potřebuje hmotu – housle, tóny strun. Malíř se bez hmoty – bez plátna a štětců – nemůže projevit. I naše tělo je hmotou, je nástrojem, který je k dispozici Umělci, aby jím šířil kolem sebe lásku a dobro. Víme, že prořezávání stromů je nutné k zušlechtění ovoce. Neprořezaný strom roste sice bujně, ale ovoce má malé, kyselé, nežádoucí. Bůh nechce, abychom jen bujně rostli. Chce, abychom přinášeli užitek. K tomu si nás vyvolil. Svatý Pavel mluví o „obřízce srdce“. Podívejme se na svůj dosavadní život. Neopomíjeli jsme zušlechťování svého srdce? Nenechávali jsme se nakazit módou, názory většiny? Byli jsme druhým vzorem? Nezpůsobovali jsme pohoršení?

Dobro, pravda, krása

Všimněme si, jak nápadně se vlastnosti uměleckého díla shodují s vlastnostmi Božími. Existuje-li Bůh, pak musí být dobrý, pravdivý a krásný. Také každé skutečné umělecké dílo musí být dobré, pravdivé a krásné, jinak neobstojí, byl by to kýč. Kvalitu čehokoliv nejlépe prověří čas. S odstupem času vidíme i ta naše uplynulá těžká desetiletí jako dobrá – vždyť prověřila statečnost víry mnohých lidí! I krásu prověří čas. Ten ukáže, jestli dílo bylo jen líbivé, nebo skutečně krásné. Krása je hodnotou. Zvykněme si tato kritéria používat při hodnocení nejen děl, ale i názorů. Není-li něco pravdivé, krásné a dobré – pozor na to! A není naše schopnost vnímat krásu taky darem? Co když někdo žádnou krásu nevidí? Je to ještě člověk? Nepodobá se víc opici?

Nevědecká Boží ekonomika

Je krása vzájemných vztahů ekonomická? Šířit kolem sebe lásku, krásu, dobro – je to ekonomické? Co z toho kdo má? Vyplatí se to? Kristu Pánu stálo za to nabídnout vykoupení, nabídnout bohatství života malému stádci – „Neboj se malé stádce, neboť zalíbilo se Otci nebeskému právě vám dát nebeské království.“ Není to neekonomické, nevědecké? Je! Je, tak jako každá láska. Ani v přírodě lidská ekonomika neplatí. Proč mají rostliny tolik semínek, proč takové plýtvání? Taková neekonomičnost. To se vyvinulo? Nebo to odpovídá Boží ekonomice, ekonomice lásky? Groš chudé vdovy je cennější než stovka od bohatého dárce – ekonomika Boží je jiná než ta naše. Chápeme souvislosti? Nemá řád přírody a řád mravní stejného Autora?

Je naše tělo chlév nebo katedrála?

Složité a důmyslné lidské výrobky obdivujeme. Naše tělo funguje mnohem dokonaleji než lidské výrobky a člověk to pokládá za samozřejmost, nežasne a neděkuje. Podívejme se třeba na lidské střevo, jak je složité a co vydrží. Není pouhým potrubím. Plní mnohem důležitější funkci a obdivuhodné je i to, že při styku s výkaly neshnije a nezreziví jako naše výrobky. Jak jsme nechápaví. Stále nemůžeme pochopit velikost Božího díla. Jak důmyslným Božím darem to naše tělo je! Bůh čeká, že mu budeme děkovat a se svým tělem podle toho taky zacházet. Všechno má svůj Bohem stanovený řád. Chuťové buňky na jazyku jsou taky darem Božím, který je možno s vděčností užívat, ale i zneužívat. Bůh nám dává tělo a chce, abychom z něj budovali „katedrálu“, v níž touží přebývat. Jaká škoda, že si z něj někteří dělají jen ekonomicky prosperující chlév.

Krása lidského těla

Dokud nám tělo funguje dobře, bereme to jako samozřejmost – „to je normální, to se vyvinulo, to příroda“. Klidně řád porušujeme, neděkujeme, neobdivujeme. Proč je naše tělo zároveň i krásné? Proč není pouze účelné? Uvědomujeme si až do morku kostí, že jsme stvořeni jako děti Boží? Jako živé obrazy Boží? To není fráze, to je lapidární skutečnost. Na světě jsou miliardy lidí a každý je jedinečný! Každý je jinak krásný. A co krása lidské tváře? Jak jsou lidé krásní! V poslední době se přímo labužnicky vyžívám v kráse lidské tváře. Její krása nespočívá na povrchu, v kůžičce. Je v její hloubce. Krása lidské tváře je zvlášť nápadná ve zpovědnici – jako na plátně se tam promítá krása čisté duše. Podobně lékař – aby uzdravil lidské tělo, nestačí léčit jen povrch, ale musí se snažit odstranit příčinu.

Čtvrtý rozměr lidského těla

Obětní stůl v kostele je oltářem, ale můžeme ho vnímat také jako bednu, jako reálný objekt, který má tři rozměry – délku, šířku a výšku. Ovšem je tu ještě čtvrtá vlastnost, čtvrtý rozměr této reality – tím je jeho účel! Křesťan bude určitě takový obětní stůl opravovat jinak, než obyčejnou bednu. Podobně je to i s naším tělem. Je-li porouchané, můžeme ho opravovat jako stroj, jako bednu. Zdravotníci někdy říkají: „přivezli slepák“. Anebo se můžeme na lidské tělo dívat jako na umělecké dílo – copak nemá vlastnosti uměleckého díla? Lidské tělo není jen stroj dokonalý, je i živý! Vážíme si daru života? Přistupujeme k životu svému i k životu druhých jako k něčemu vzácnému a posvátnému? Umíme žasnout a sklonit se před majestátem Tvůrce?

Posvátná lidská sexualita

Lidská sexualita má v Božím řádu posvátné místo. Základním zákonem je zde láska. Bez sexuální přitažlivosti by byl svět ochuzen. Hormony nás k lásce nutí, vybízí, ale hormony nejsou láska. Bůh člověka stvořil především ke svému obrazu. Teprve jaksi dodatečně, jako něco vedlejšího, ho stvořil „jako muže a ženu“. Podstatné je, že jsme člověkem, synem Božím. Obrazem Božím. Mluví-li Písmo svaté o synovství Božím, platí to i pro ženy. Nemůžeme se zde vázat na naši lidskou terminologii, s tou tu nevystačíme. V Boží Trojici není žádný ženský prvek. Sexualita je tedy cosi pozemského. Naše pohlaví souvisí s našim osobním a jedinečným posláním, tak jako s ním souvisí naše hřivny. „Při vzkříšení budete jako andělé v nebi. Nebudete se ani ženit, ani vdávat.“ Učme se už teď na všechno dívat pod zorným úhlem věčnosti.

Svoboda je choulostivá věc

Jsme stvořeni jako svobodní synové Boží, ale nejsme-li dost bdělí, můžeme kdykoliv upadnout do otroctví. Svoboda je choulostivá věc. Stačí například podlehnout strachu a už jsme zotročeni. Kolik lidí podlehne sexualitě, nikotinu, alkoholu, drogám, televizi, automatům. Svoboda je hodnota, o kterou musíme denně znovu a znovu bojovat. Ne s druhými, ale sami se sebou! Nevymlouvat se na povahu, ale kladně odpovídat na výzvu Kristovu „zapři se a pojď za mnou“. Právě to úsilí dělá člověka člověkem, dělá ho osobností. Je třeba vytrvat a neochabovat. Jakmile někdo tento boj vzdá, zkostnatí, nebo se z něj stane podivín, případně tělesně nebo i duševně onemocní. U řady psychosomatických chorob je možné tuto příčinu odhalit, pokud jsme ovšem ochotni se tím zabývat.

Je ve mně tvořitelské nadšení?

Na úmrtních oznámeních často čteme větu „Buď vůle tvá“. Je to základní zákon, kterým je nutno se řídit, ovšem ne až na konci života, nýbrž od začátku. Tu větu bychom v Otčenáši neměli vyslovovat bezmyšlenkovitě ani fatalisticky. Boží vůle nás může učinit šťastnými. Bůh nedělá zmetky, ani nic průměrného. Do každého z nás vložil tvořitelské nadšení a čeká, že s ním budeme spolupracovat. Nemusíme mít strach, že se podřízením Boží vůli osobitě neprojevíme. Naopak. Právě ten, kdo se řídí Božími instrukcemi a svou vůli vloží s nadšením do vůle Boží, ten se nejlépe uplatní a jeho život se stane oslavou Boží. Chce-li se někdo uplatnit bez respektování Autora, sotva to může vyjít. Neví, co je náplní dalšího dějství a ke své pyšné koncepci ani nemůže mít připravené spolupracovníky a podmínky. Proto zásadně – buď vůle tvá! Jsem opravdu přesvědčen, že právě ona je pro mě tím nejšťastnějším řešením?

Žijme své věčné povolání

Uvědomujeme si svou velikost a hodnotu? Svatý Pavel v 1. kapitole listu Efezanům říká, že „už před stvořením světa si nás Bůh pro naše spojení s Kristem vyvolil a také předurčil“. Proč to udělal? Věděl, že na Boží lásku odpovím svou láskou? Věděl, že se vykašlu na lidské ohledy, na nějaké komplexy a budu věrně v souladu s Boží vůlí žít své věčné povolání? Platí to o mě? V 8. kapitole listu Římanům to sv. Pavel dále rozvádí. Tvrdí, že „těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému“. A o pár řádků dál říká: „ty, které si vyhlédl a předurčil, také povolal, a ty které povolal, také ospravedlnil a ty které ospravedlnil, také uvedl do slávy“. Stojím o to? V Písmu čteme o tom, jak Kristus zajásal v Duchu svatém a velebil Otce, že tyto věci zjevil prostým a zatajil je těm zdánlivě chytrým. Nejsme někdy i my ti „hrozně chytří“?

V pravou chvíli z jeviště vypadnout

Křesťanství je povolání na jeviště života k záchraně lidstva. Jsme povoláni spolu s Kristem nést kříž a mít tak aktivní podíl a spoluúčast na jeho záchranné akci. Křesťanství je tudíž výsada a velká čest. Zdá-li se nám naše role těžká, jak obvykle reagujeme? Jsme za svou náročnou a velkou roli Bohu patřičně vděční? Vážíme si jí? Nevyčítáme mu ji? Neprosíme, aby nám ji vyměnil za roli malou, za roli pouhého statisty? Jsme ochotni už předem dát Režisérovi souhlas se vším, co má pro nás ve scénáři připraveno? Povolal nás do života, ale i náš odchod z něj je součástí Božího scénáře. V pravou chvíli je třeba z jeviště vypadnout. Ne dřív a ne později. Prodlužování lidského života nemusí vždycky odpovídat plánům Božím. I lékař je jen herec na jevišti, podřízený Režisérovi.

Prosit až do vyslyšení

„Za cokoliv budete prosit Otce ve jménu mém, dá vám“ – to není fráze, to je příslib Kristův. Máme-li jistotu, že prosíme o to, o co by s námi prosil Ježíš, buďme klidní. Nemůžeme si ovšem dovolit vložit mu do úst něco, oč by nežádal. „Tlučte a bude vám otevřeno.“ Vytrvale! „Hledejte a naleznete!“ Vytrvale! Proste až do vyslyšení. Každá prosba je vyslyšena. Nemůže-li nám Bůh ve své prozřetelnosti vyhovět podle naší vůle, vyhoví jinak, a obvykle něčím větším a cennějším. Svatá Monika nikdy neprosila, aby její syn Augustin byl knězem nebo dokonce biskupem, ale jen, aby nebyl lumpem. Po osmnácti letech vymodlila víc, než žádala. Je třeba prosit, ale nechat Bohu volnou ruku, aby mohl uskutečnit své velkolepé plány. Prosit o vyslyšení, ale hned dodat „není-li to tvá vůle, beru to zpátky“.

Mlčení je taky odpověď

Bohužel jsme zvyklí s Bohem občas jednat jako s automatem. Do automatu hodíme korunu a čekáme, že hned vypadne, co si přejeme. Modlíme se, čekáme odpověď – a Bůh mlčí. Někdy podle našich měřítek mlčí hodně dlouho, my ztrácíme trpělivost a máme tendenci to vzdávat. Možná ještě nejsme na přijetí odpovědi dost zralí. Třeba bychom to nezvládli. Modlíme-li se „buď vůle tvá“, musí ta prosba zahrnovat i dovětek „ať je jakákoliv“, „buď vůle tvá v každém případě“. Zásadně respektujme Boží odpověď – i když je momentálně tou odpovědí Boží mlčení. Určitě má svůj smysl, i když tomu nerozumíme. Panna Maria taky nerozuměla, ale souhlasila: „Ať se mi stane podle tvého slova.“ Nechápala, ale dala souhlas ke všemu a na celý život.

Význam utrpení v plánu spásy

Marxismus chtěl utrpení ze života lidí odstranit. Zní to sice hezky, ale je to utopie. Utrpení je zákonitou součástí života. Je součástí nebeského království – je součástí pozemské části našeho života. Každý člověk se s ním setkává. Sv. Jan z Kříže říká: „Je lépe pro Boha trpět, než konat zázraky.“ Spisovatelka Zdeňka Braunerová píše: „Naučila jsem se svou bolest milovat.“ Antonín Dvořák napsal svá největší díla jako reakci na trápení. Kdyby se utrpení podařilo odstranit, je otázka, zda by z umění ještě něco zbylo. Jedině Kristovo vysvětlení utrpení nám dává skutečně vyčerpávající odpověď. Kristus nechce, abychom se distancovali od bolesti, ale ani od radosti: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“ Utrpení zahrnuje do plánu spásy, v němž má své nezastupitelné místo. Nejde o utrpení samoúčelné, ale motivované láskou. Kříž bez lásky je bezcenný. Trpět bez lásky znamená dvojí bolest.

Žádná pasivita, žádné slabošství

Mystikové v různých nekřesťanských náboženstvích usilují o nirvánu, meditují a snaží se o to, aby se jich bída nedotýkala, aby je nevyrušovala. A lidé kolem nich trpí, jako třeba v Indii, kde se o ně, bez ohledu na jejich náboženské vyznání, starala Matka Tereza. Tam, kde je zlo způsobeno ďáblem, tam Ježíš vyzývá k boji postem, modlitbou a silou víry. Někomu se takový postoj může zdát příliš pasivní. Ale zkuste si to. Zkuste nastavit druhou tvář, když dostanete políček. Ono je mnohem snazší dát někomu facku, než bojovat postem, modlitbou a nastavit druhou tvář. To není žádné slabošství. K tomu už musí mít člověk pořádnou sílu. Dokážeme-li to, stává se náš kříž nejsilnějším prostředkem lásky, stává se prostředkem léčebným, neutralizujícím hříchy lidí.

Boží mlýny

Zlo nelze nechat nepotrestané. V takovém případě chápeme kříž jako přirozený trest. Tento vztah ke spravedlnosti máme v krvi všichni. Zákony trestají zločiny. Podaří-li se někomu vyhnout trestu lidskému, utěšujeme se, že si ho Pán Bůh najde a potrestá ho, vždyť Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Často to tak skutečně je. Často Bůh s potrestáním otálí a zve hříšníka, aby se obrátil. Ve Starém zákoně platil zákon krevní msty „oko za oko, zub za zub“. Platil do příchodu Krista. Každý si byl moc dobře vědom toho, že trestu neujde. Teprve Kristus mění zákon msty na zákon milosrdenství. Zákon msty dodnes platí mezi nevěřícími, ale bohužel i mezi věřícími, kteří o Boží milosrdenství nestojí.

Jak to Bůh dokáže skloubit?

Bůh nemůže být nespravedlivý, v tom případě by nebyl Bohem. Na tom se jistě shodneme všichni. Je-li Bůh, pak musí být dokonale a nekonečně spravedlivý a zároveň dokonale a nekonečně milosrdný. To jsou dvě zdánlivě neslučitelné vlastnosti. Jak je může Bůh skloubit? Jak? Přichází Kristus, bere na sebe náš hřích, bere na sebe náš trest, trpí za nás a nabízí nám spásu. Nabízí, avšak nevnucuje. Naprosto svobodně – jestli chceš! Poprvé v historii lidstva se zde setkáváme se smírnou hodnotou utrpení. Potupný kříž dostává hodnotu smírné oběti. Jde o zástupné utrpení – Kristus trpí zástupně místo nás, za nás, konkrétně za mne, za tebe - aby nás usmířil s Otcem. Toho je schopna jen láska.

Záhada utrpení nevinných

Kříž je symbolem záchrany nás, hříšníků. V kříži je naše spása. To se dá ještě nějak pochopit. Proč ale trpí i nevinní? Proč to Bůh dopouští? Vysvětlení nám nabízí sv. Pavel: „Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev.“ (Kol 1,24) I po nás Kristus chce, abychom se na jeho záchranné akci podíleli. Požádá-li nás konkrétně, dopustí-li nemoc nebo jiný kříž, vzpomeňme si na to! Je to pravděpodobně náš největší životní úkol. A není nutno na kříž čekat. Každodenním sebezáporem – „každý den vezmi svůj kříž a následuj mě“ – můžeme tento svůj úkol plnit taky. Nebeský počítač všechno eviduje. Každým naším sebezáporem automaticky něco umazává. Dnešní svět nás svádí k pohodlíčku, ale cesta do nebe je stejně strmá a úzká jako před dvěma tisíci lety.

Utrpení a co na to lékaři

Lékař má možnost mnohá utrpení odstranit nebo aspoň zmírnit, ale nakonec člověk stejně zestárne a zemře. Ježíš nepřišel utrpení odstranit, ale naučit nás proměňovat ho v lásku. Smrt ze života odstranit nemůžeme, ale vždycky máme možnost projevit se láskou. V praxi to bohužel není tak samozřejmé. Stále převládá „vědecký“ přístup. Dokud je naděje na efekt, všichni se kolem nemocného točí a mohou se rozkrájet. Jakmile naděje na uzdravení není, jejich zájem opadá, vizity jsou formální a nemocný je překládán z jedné léčebny dlouhodobě nemocných do druhé. Trpí nejen v důsledku nemoci, ale navíc i tím, že jsme ho odepsali. Duševní utrpení vyžaduje naši asistenci, náš zájem, naše vlídné slovo, náš úsměv, naši lásku.

Výchovná hodnota bolesti

Utrpení nutí k projevení lásky i lidi nevěřící. O co by bylo na světě méně lásky, kdyby nebylo utrpení. O co by svět byl sobečtější a hrubší, kdyby se neurvalci nemuseli bát infarktu a rakoviny. Je to vidět i ve věznicích. Když je vězni delší dobu dobře, roste jeho sebevědomí, a zdraví ho vede k bujnosti. Ale stačí bolavý zub nebo střevní infekce s pořádným průjmem a zkrotne jedna dvě. Bolest má tedy i svou hodnotu výchovnou a léčivou. Kdyby jí nebylo, svět by byl podstatně horší. Nejde jen o zločince. Platí to obecně. Naším úkolem je proto pomáhat lidem snášet utrpení tak, aby přineslo užitek, jaký s ním Bůh ve svém plánu má. Jak? Bez lásky je to nemyslitelné. Bez Ducha svatého je to nemyslitelné – chtějme říkat to, co nám řekne on. K tomu je třeba najít si čas, mlčet, poslouchat a nechat skrze naše ruce a ústa proudit sílu Ducha svatého do každého nemocného, kterého nám Bůh pošle do cesty.

Kristus nebo reinkarnace?

Proč věří příslušníci východních náboženství v reinkarnaci? Protože potřebují prvek očištění. Neznají Krista, neznají ani starozákonní proroky, kteří Krista předpovídali, a proto si reinkarnaci museli vymyslet. Tato náboženství neznají vykupitelskou cenu Kristovu, nevědí, co znamená „vyprat si doběla svá roucha v krvi Beránkově“. Krišna říká, že je celkem jedno, v co věříme, jen když věříme. Avšak mezi příslušníky podobných náboženství a syny Božími, spolupracovníky Božími na záchraně světa, je propastný rozdíl. Když někdo trpí na Východě, je to pro mnohé lidi jeho věc, jeho karma. Jak je to nebezpečné, ale i nenáročné a pohodlné. Prostě se počítá s tím, že život je možno prožívat víckrát, žádné peklo není, převtělujeme se, dokud se do nebe nedostaneme. To je svůdné. Náročnější a těžší je prožít jediný život bez možnosti opravy. V Písmu není o reinkarnaci ani zmínka. Kdyby existovala, nemusel by Kristus za nás umírat na kříži.

Žijte jako děti světla

„Žijte jako děti světla,“ říká sv. Pavel. Za tím je nutně cosi rodičovského. Světlo je Bohem, je naším Otcem. Jak jsem svítil já? Ideálním zpovědním zrcadlem nám tu jsou právě ti, kterým jsme měli svítit. Oni nám moc dobře řeknou, jestli s námi byli spokojeni. Když nás okolí pochválí, padněme aspoň v duchu na kolena, a klaňme se. Vyčítá-li nám svědomí, že jsme se neklaněli dostatečně, hned to napravme. Jestli naši blízcí žádné naše světlo neviděli, je nutno hledat příčinu. Nepokoušeli jsme se svítit jen svou lidskostí? Nebo sice světlem Kristovým, ale jenom ze setrvačnosti? Nedobíjeli jsme baterii, protože se nám nechtělo, nebo jsme neměli čas? Je-li to tak, odprosme Autora plánu i naše bližní. Ošidili jsme je o světlo, na které měli právo. Jsme povinni nejen odprosit, ale také nahradit vzniklou škodu. Máme k dispozici nebeskou banku, která dovede dlužné položky velmi rychle vyrovnat.

O všestranné dobrotě

„Ovoce světla záleží ve všestranné dobrotě,“ vysvětluje nám sv. Pavel. Je u mě ohledně „všestranné dobroty“ všechno v pořádku? Podle naší dobroty druzí posuzují i naše řeči o Bohu. I zde je nám naše prostředí téměř neomylným zpovědním zrcadlem. Patří k tomu i ochota odpouštět. Nevylučuji z této všestranné dobroty někoho, nebo něco? Jak vypadá můj vztah k lidem nesympatickým? Jestlipak i moji protivníci, třeba ideologičtí, o mně říkají, že jsem dobrý? Ti nemají právo na mou dobrotu? Co když právě oni jsou těmi nejpotřebnějšími? Vycítí mou dobrotu i zvířata? Udělejme si konkrétní předsevzetí. Vyberme si někoho nebo něco v místech, kde má dobrota pokulhává. Jak mohu svou dobrotu prokázat? Být dobrý neznamená rozplývat se v citových projevech. Musí to být hlubší. Nejde o farizejství, ale o akt svobodné vůle. Každá kvalita se prokáže časem – když vydrží. Pozná se po ovoci, ne podle chvilkových projevů.

Spravedlnost ovocem světla

Ovocem světla je i spravedlnost, říká sv. Pavel. A naši biskupové nám o ní píší, že pomáhá přemáhat chamtivost a konzumní způsob života. Konzumní způsob života není jen chybou. Je to hřích proti spravedlnosti, který narušuje cosi v kosmu, v řádu života, je to něco jako znečištěné ovzduší s dalekosáhlým dopadem. Dětem světla nemůže být jedno, co se kolem děje. Právě do té společnosti zamořené chamtivostí musíme jít a vnést do ní světlo. Jako členové generálního štábu Božího jsme za to zodpovědni. Čím horší situace, tím víc může vyniknout cena smíru. Chamtivost můžeme vyrovnávat opakem, svou důslednou skromností. Poživačnost postem. Nevázanost sebezáporem. Živelnost svou kázní. Není i v mém životě živelnost, náladovost? Jak vypadá spravedlnost v mé rodině, na mém pracovišti? Jak konkrétně já přispívám k nápravě narušené spravedlnosti? A co práva Boží?

Život podle pravdy

Ovoce světla záleží také v životě podle pravdy, říká dále sv. Pavel. Snad už nelžeme. Ale co polopravdy? Co zámlky? Ty jsou sice podle morálky přijatelné, ale jen je-li k nim vážný důvod. Naší charakteristikou musí být pravda, nikoliv zámlka. Ta musí být spíše výjimkou. Lež ovšem nepadá v úvahu nikdy. Právě pravdomluvností musíme vyrovnávat tu spoustu lží ve světě. Dnešní svět nemá vztah k pravdě. Lže se běžně, lže se bez vědomí hříchu. To už je cosi nelidského. Ještě náročnější, než mluvit pravdu, je podle poznané pravdy žít. Znamená to svým životem nelhat, ale vyjevovat pravdu. Nestačí hlásat radostnou zvěst jen slovy, je nutno ji hlásat i svým životem, jinak by to bylo farizejství. Nebývám nervózní a otrávený? Jak to budu dělat, když budu unavený? Mluvím o lásce, o trpělivosti – jak vypadá můj život podle měřítek pravdy? Jsem dost přesvědčivý? V čem dělám chybu? Co mohu zlepšit?

Co se líbí Pánu

„Zkoumejte, co se líbí Pánu a nemějte žádnou účast na těch neplodných skutcích tmy,“ radí sv. Pavel Efezanům i nám. Posláním křesťana je žít život nejen podle pravdy, ale i podle Pravdy s velkým „P“, tedy život podle Krista. Zvykněme si stále klást otázku, co by teď, v této konkrétní situaci, řekl on. Jak by to řekl? Nebo by mlčel? Když si zvyknu takto uvažovat, nemohu se splést. Souvisí to s Pavlovým „nežiji už já, žije ve mně Kristus“. Které dny nebo úseky mých dnů tomu neodpovídají? Kdy ještě žiji bez Krista? Kde mi klid Kristův ještě není stálým vzorem? Co udělám pro to, abych si Krista častěji a plně uvědomoval? Jak to v dnešní době hluku a spěchu mohu vylepšit? Vím-li, co mě dovede z klidu vyvést, najdu i způsob jak tomu předcházet. Je nutno zařadit to zcela konkrétně do plánu nápravy.

Pánem i nad bacily

Ježíš v sobotu plivl na zem, udělal bláto, potřel jím slepému oči a uzdravil ho. Tehdejším farizejům na tom vadila hlavně ta sobota. Uzdravení v sobotu se v evangeliu opakuje často. Kristus tím jakoby schválně farizeje dráždí. Jistě tím něco sledoval. Farizejové se pohoršují a on je vychovává – Bůh je Pánem i nad sobotou! A nad zákony přírodními a vědeckými ne? Dnešním farizejům nevadí ta sobota, jim vadí, že plivl na zem. Nechce tím něco říct dnešnímu člověku? Nechce nám říct, že je Pánem i nad hygienou, nad bacily? Nebolí Krista Pána ta naše vědeckost, když kvůli strachu z bacilů odmítáme políbit kříž nebo ostatky? Tenhle náš extrém vědeckosti není zřejmě v pořádku. O čistotě se v evangeliu mluví – „co Bůh prohlásil za čisté, o tom neříkej, že je nečisté“. Nebojme se převzít od Krista jeho pohled na všechno kolem nás. Když nám říká „učte se ode mne“, tak to neplatí jen o otázkách teologických, ale o všem.

Reakce uzdraveného

Zamysleli jsme se někdy nad dialogem Krista Pána s uzdraveným? „Věříš v Syna člověka?“ „Kdo to je, Pane?“ Co uzdravenému v té chvíli asi prolítlo hlavou? Musí to být někdo, kdo má maximální moc, ale i maximální lásku. Má o mě eminentní zájem. A najednou byla tomu člověku jasná celá teologie. Je to hezký příklad seriozní rozumové odpovědi. Bůh od nás ale očekává i odpověď lásky, nejen odpověď rozumu a vůle. Uzdravený na Ježíšovu otázku odpovídá „věřím“, padá před ním na kolena a klaní se mu. I my jsme uzdraveni z otroctví. I naše reakce by tomu měla odpovídat. Nejen říct „věřím,“ ale vyvodit z toho závěry. Žít podle toho. Padnout na kolena a klanět se, je v dnešní době nepopulární. V Bibli všichni padají na kolena, ale pro nás to není pokrokové. Není v tom prvek protestantismu? Nevymlouváme se na své okolí? Jak si Bůh představuje projevy mé úcty a vděčnosti?

Ne každému

„Těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28) – z toho vyplývá, že ne všem všechno napomáhá k dobrému, ale jen těm, kdo milují Boha. Je mi to jasné? Miluji-li Boha, pak všecko, i to nepříjemné a těžké, mi napomáhá k dobrému. Jakmile to promyslím a přijmu, nutně musím změnit svůj postoj ke světu kolem. Nestačí jen v Boha věřit – věří i ďábel! Je nutno Boha milovat! Nemohli bychom Boha milovat víc než dosud? Aby nám taky všechno víc napomáhalo k dobrému? Co kdybychom to ode dneška zkusili? Láska není záležitost citů, ale vůle. Srdce lze vyprovokovat a přinutit, aby více milovalo. Je možno udělat si předsevzetí více Boha milovat. Bůh se určitě nenechá zahanbit. Uvědomím-li si, že mi všechno napomáhá k dobrému, nebude v mém životě žádné místo pro strach. Není tedy strach důkazem mé slabé lásky k Bohu? A napomáhá-li mi něco k dobrému, musím za to taky děkovat, ať je to cokoliv.

Tajemná spolupráce

Bůh je ochoten se pro nás rozdat, nechat se pro nás přibít na kříž, ale nemůže nás vykoupit bez naší spolupráce a bez našeho vědomého souhlasu. Jde tu o tajemnou souhru vůle Boží s vůlí naší. Bůh si přeje, abychom výsadu Božího synovství přijali svobodně. Jakmile dáme byť jen váhavý souhlas, už nás zahrnuje svou láskou, svou slávou. Čím víc budeme děkovat a milovat, tím víc nás bude zahrnovat svými dary a tím víc nás to bude nutit děkovat – je to koloběh bez konce. Většina lidí na něj ale kašle. Bůh svou lásku nabízí všem, ale od každého se nedočká odpovědi. Bůh si nás vyvolil, ale současně očekává naše rozhodnutí, jde tedy i o naši důstojnost a velikost. Nikdy tento souhlas neodvolávejme, vždy ho znovu a znovu opakujme. Navzdory posměškům. „Pane Bože, miluji tě, chci ti sloužit.“ Podobně to řekla i Panna Maria. Její svobodný, ničím nevynucený souhlas byl nutný, bez něj by se Boží plán spásy nemohl uskutečnit.

Láska plodí lásku

Láska nutně vyvolává lásku. Platí to u lidí i u Boha. A Bůh se ve své velkorysosti určitě nenechá zahanbit. To, že poslal svého Syna, je přece vrchol dokonalé lásky. Nevěřící nás na to někdy mimoděk upozorní, když to nejsou schopni pochopit a přijmout. A my to často bereme jako samozřejmost. Je rozdíl mezi věřícím a nevěřícím, ale je rozdíl i mezi věřícím a křesťanem. Starý zákon neznal Syna Božího. Mohamedáni jsou důslednými abstinenty, v tom nás zahanbují, ale neznají Syna Božího. Jogíni dovedou meditovat, ale neznají Syna Božího. Kde bychom ve srovnání s nimi měli být my a mnohdy nejsme? Neměli bychom svoji lásku k Bohu trochu provětrat? Oplácíme Bohu lásku dostatečně? Nejsme k ní neteční? Už se nezdržujme dokazováním existence Boží, jděme dál. Sv. Pavel se s Kristem setkal jen jednou, na cestě do Damašku. Od té chvíle nechce znát Krista jako filozofa, reformátora, ale jen Krista ukřižovaného.

Jak milovat nesympatické?

Kristus po křesťanech chce, aby milovali i své nepřátele. V člověku se hned všechno naježí, ten pocit je někdy až nepříjemný. Jak mohu milovat osobu nesympatickou? Představme si dva vlaky na dvou kolejích. I když jedou proti sobě, nic se nestane – minou se. Pocit antipatie a vůle milovat jedou po dvou různých kolejích, proto nemohou způsobit stres. Je třeba umět odlišit pocity od rozumu a vůle. Důsledným duchovním životem a askezí musím sám sebe vychovat k tomu, abych své pocity držel pod pokličkou. Nezatlačovat je do podvědomí tak, aby to tam vřelo, ale podřídit je vůli. Dostat je pod kontrolu. Jedině tak pocity překonám a v klidu se za toho nesympatického pomodlím. Kristus nás žádá „milujte své nepřátele,“ ale nikde neříká, že je musíme objímat. Lásku je možno projevit právě tou modlitbou. Pozor na pocity! V tomhle buďme ve výchově přísní. Víra stavěná na pocitech je slabá. Je nutno brzy přejít k víře hlubší.

Povinnost překonávat strach

Pozor na otroctví strachu! Strach buď překonám, nebo mu vyhovím, ale pak se nutně stávám jeho otrokem. Jsou strachy různé, k nejhorším lidským strachům nepochybně patří strach ze smrti. Jedině křesťan může být skutečným pánem nad strachem ze smrti. Jestliže se křesťan bojí přechodu do Božího království, je to schizofrenie. Určitě neprožívá své křesťanství plně. Nějaké doutnání, pouhá setrvačnost, nebo jen tradice, to jistě není představa Boží. Strach usvědčuje křesťana z nedůslednosti. Pocit strachu někdy odstranit nemohu, ale otrokem tohoto pocitu být nemusím. Silou víry se na to mohu připravit. Jak? Třeba před spaním každodenní modlitbou Simeonova chvalozpěvu. To je ideální příprava na odvolání do nebe. Snadno si tak zvykneme překonávat strach. Nebát se smrti, je krásná výsada nás, křesťanů. Víme, kam odcházíme. Nestačí to ale jen říkat, je třeba to i prožívat.